Srdcem každého pomníku je paměť. Stolpersteine nejsou jiné. Namísto opulentních architektonických výtvorů odkazujících na masy, jsou však osobnější.

Vyprávějí příběhy jednotlivců – židů, homosexuálů, Romů a dalších – všech, kteří z druhé světové války odešli zjizvení anebo ji zaplatili životem.

Stolpersteine, dlažební kameny, o které je záhodno zakopnout, vypovídají hrůzách války a jejích obětech bez rozdílu. Ať už slepá nenávist, která byla příčinnou jejich pronásledování, pramenila odkudkoliv.

Jejich autor, německý umělec Gunter Demnig (*1947), v nich spatřuje především vzpouru obecnému nahlížení na mrtvé. Svědectví, o něž mu jde, má být osobní a ostré.

„Berlínský pomník obětem Holocaustu je umístěný v centru města, k ničemu nepřísluší, je tedy abstraktní,“ vysvětluje umělec, který v loni oslavil 68 narozeniny. „Ale když je takový kámen před vaším domem, konfrontuje vás. Lidé o něm začnou mluvit.

Přemýšlet o 6 milionech mrtvých nejde jinak než abstraktně, jedna zavražděná rodina je ale konkrétní až-až.“

Ztráta paměti

K vytvoření projektu, který odstartoval v roce 1992 před historickou radnicí Kolína nad Rýnem, se umělec rozhodl během svých cest na počátku 90. let, když se pokoušel vystopovat trasu, kterou se ubírali kolínští Romové během deportace.

Při svém pátrání narazil na ženu, která neměla ani ponětí, že by v jejím sousedství kdy nějací občané romského původu žili. Anonymita obětí koncentračních táborů, zcela vykořeněných z kulturní paměti míst, ho šokovala. Stolpersteine jsou jeho způsobem, jak vrátit mrtvým jejich domovy a jména.

Jedno jméno

Každá betonová krychle o straně 10 centimetrů zalitá do mosazi je pomníkem jednoho jména, jednoho individuálního osudu.

Údaje na tabulce označují jméno, datum narození, deportace a úmrtí (je-li známo), stejně jako nemilosrdně konkrétní epitaf „Hier wohnte“ (tedy „zde žil“).

Stolpersteine (složenina německých výrazů stolpern – zakopnout a stein – kámen) je pak zasazen do dláždění nebo chodníku s mírným vyvýšením, aby pozor nedávající člověk skutečně zakopl a podíval se pod své nohy.

Mimo poutní místa

Projekt se z Kolína nad Rýnem během devadesátých let rychle rozšiřuje do celého Německa. Účinek je kýžený a lidé se Demnigovi sami ozývají s návrhy na další a další vhodná místa.

Běžně je to před vstupními dveřmi budov, ale najdou se i jiná, na veřejných prostranstvích, jako je například 10 kamenů před sídlem soudu v Hamburgu, které upomínají na zavražděné židovské soudce, nebo 39 před dvojicí bývalých židovských sirotčinců.

„Pro Němce jsou stolpersteine metaforou, neustále díky nim zakopávají o svou vlastní minulost.

Proto je také nenajdete na poutních místech, ale narazíte na ně náhodou,“ vysvětluje koncept James E. Young z Univerzity v Massachusetts, autor dvou knih o pomnících Holocaustu.

Kameny celé Evropy

Kámen s pořadovým číslem 50 tisíc byl položen vloni v lednu v Turíně a rozhodně nebude posledním. Iniciativa už se dávno neomezuje pouze na Německo, expandovala do dalších zemí po celé Evropě.

Stolpersteine můžeme dnes najít v Rakousku, Nizozemí, Maďarsku, Itálii, Belgii, na Ukrajině, v Norsku nebo i u nás. Tuzemský projekt nese název „Kameny zmizelých“ a můžeme na ně narazit v ulicích Prahy, Brna, Olomouce a dalších větších měst.

Pro případné zájemce o krychli k zakopnutí, je možné o ni zažádat přímo na webových stránkách projektu a nechat si jednu zhotovit za cenu 120 Euro. Za obnovení kusu všeobecné paměti to dozajista není mnoho.