Některé nás obdarují, jiné sledují, zda dodržujeme, co se má. A jakmile ne… To jsou středozimky. Většina Čechů o nich neslyšela, a to přes to, že některé chodívají i u nás.

Není se co divit, tento termín totiž zavede pro ženské postavy objevující se v době zimního slunovratu až Štědrého dne slovinský etnolog Niko Kuret (1906–1995).

V Itálii je to čarodějnice Befana, u nás třeba Štědrá bába či Vrtibába, která naděluje dárky namísto Ježíška, anebo Mikuláška, matka svatého Mikuláše (asi 280/286–345/352).

A i u nás se sem tam vyskytne hlavně u rakouských a německých sousedů „oblíbená“ Perchta.

Vycpu tě koudelí!

Svátek má zrovna Barbora nebo Lucie, když se za okny objeví podivná ženská postava. Oblečená je do bílého hávu a její obličej halí děsuplná maska s vyplazeným jazykem. Připomíná psa či draka.

Namísto slov vydává jen nesrozumitelné huhlání a v ruce třímá dřevěný nůž. Tím hrozí dětičkám, které se nepostily – chce je rozpárat a vycpat koudelí! Dospělé ženy se před ní ale musejí mít také na pozoru. Už jste v neděli předly? Ne?

To je dobře, je to totiž zakázáno! Jinak skončíte také s koudelí v žaludku…

Našel jsem ji! Nebo ne…?

Studené zdi, skromně zařízený pokoj a postel, na které chybí peřiny. Kamna by byla, ale není čím zatopit. U okna zkřehle postává Perchta z Rožmberka (1429/1430–1476). Manžel ji psychicky a materiálně týrá, tchyně jakbysmet.

Její choť, Jan V. z Lichtenštejna (?–1474), se ji podle legendy pokusí odprosit až těsně před smrtí. Perchta mu však neodpustí. „Proklínám tě!“ neudrží se Jan s vidinou pekelných muk.

Až zemře Perchta, stane se kvůli tomu jednou z našich nejslavnějších bílých paní. Dodnes máme dochovaných 32 dopisů, v nichž šlechtična žádá otce a bratry o pomoc. Ty si přečte i Bohuslav Balbín (1621–1688).

A bude to právě on, kdo propojí pověst o strašidlu s konkrétní ženou! Na zámku v Jindřichově Hradci najde i její portrét. Tedy, alespoň si to myslí. Bíle oděná žena je totiž – soudě dle dobové módy – z pozdějších časů.