Ve tvářích vojáků se odráží stres. Na povel k bitvě čekají již od půlnoci. Na návrší kousek za Prahou, na Bílé hoře, se právě schyluje k bitvě, která rozhodne o osudu naší země.

Na jedné straně stojí vojska českých stavů, na druhé Katolické ligy. Rebelantská stavovská vojska nemohou katolíkům konkurovat co do počtu vojáků, podaří se jim však obsadit skvělé pozice. Na druhou stranu, „naši“ velitelé mezi sebou jen těžko hledají shodu.

Celkem se na planině sejde na 50 000 mužů. Na čí stranu se 8. listopadu 1620 přikloní štěstěna?

Uražený Ferdinand nic nepodcení

„Zimní král“ Fridrich Falcký (1596–1632) zvedá číši s vínem a usmívá na anglické velvyslance. Je čas oběda. Vladař zvolený roku 1619 našimi stavy podcení situaci.

Netají se tím, že bitva, v jejímž čele by měl stanout, podle něj zřejmě vůbec nebude! To jeho protějšek, katolický císař Ferdinand II. (1578–1637), o vypuknutí bitvy vůbec nepochybuje.

A správně odhadne, že v téhle necelé dvě hodiny trvající řeži Čechy pokoří. Chce pomstu. Vždyť jsme si jej dovolili sesadit a nahradit právě Fridrichem!

Spolehněte se na Boha

Karmelitánský mnich Dominik à Jesu Maria (1559–1630) právě začíná další ze svých plamenných řečí. „Spolehněte se na Boha a udeřte,“ dodává katolíkům odvahu. V našem táboře panuje naopak takřka hrobové ticho.

Vojáci dokončují obranné valy a marně se rozhlížejí, kdy dorazí další velitelé, kteří slibovali účast. Někteří se totiž na bitevním poli ani v zázemí vůbec neukážou. Pláň rozduní první výstřely mušket. Každá strana má k dispozici i šest děl.

Stavovské vojsko se pod vedením knížat Kristiána Anhaltského (1568–1630), Jindřicha Thurna (1567–1640) a Jiřího Hohenloheho (1569–1645), bije statečně, ale na Katolickou ligu nestačí.

Vladař bere do zaječích

U slavného letohrádku Hvězda se schyluje k poslednímu krveprolití bitvy. Moravský praporec Šlikův na rozdíl od mnoha ostatních neutíká. Bude pobit do posledního muže. Fridrich Falcký jen sleduje, jak kolem něj proudí skupinky prchajících stavovských vojáků.

Zimní král na bojiště nakonec dorazí. Vladař se na Bílé hoře ocitne až po osudovém fiasku! „Zpátky na Hrad!“ rozkazuje Fridrich družině. Od téhle chvíle myslí jen na sebe. Vladař prchá s rodinou i celým dvorem do exilu.

Zabijte je všechny!

Katolíci mají jasné rozkazy. Pobít co nejvíc nepřátel. Že utíkají? Že se chtějí vzdát? To je nezajímá. Nepřátelská armáda rychle postupuje do nedaleké Prahy. Bitva na Bílé hoře sice již skončila, další, i když menší, teď ale vypuká.

Pražané se pokoušejí zuby nehty uchránit své město. Marně. O to těžší bude spolknout zradu, které se svým útěkem Fridrich dopustil. Stavy sklopí hlavu a kapitulují. Je konec.

Římský císař Ferdinand II. se vrací na český trůn, kde s neskrývaným potěšením na kousíčky rozstříhá Rudolfův majestát – listinu zajišťující svobodu náboženství v českém království.

A co bylo dál? 

Fridrich Falcký prchá do Vratislavi. Od jeho korunovace českým králem 4. listopadu 1619 uplynul přitom teprve jeden rok a čtyři dny. Jeho žena Alžběta Stuartovna (1596–1662) je ve vysokém stupni těhotenství.

Na cestě královna porodí své páté dítě, Mořice (1620–1652). Fridrich si poté díky příbuzným vybuduje sídlo v Haagu. Nakonec zemře jako štvanec v Mohuči. O příčinách jeho smrti nemáme jasno ani dnes, mohlo jít o tyfus nebo mor.