Kůrovcová kalamita není záležitostí moderní doby, jak by se mohlo na první pohled zdát. S činností lýkožrouta smrkového se lidé setkávali už mnohem dřív. Svědčí o tom nedávný archeologický nález z dánského ostrova Bornholmu.

Malý zachovalý kousek kmene jehličnanu, odhalený v lignitové sloji (lignit je nejmladší a nejméně karbonizované hnědé uhlí) z období křídy (před 145‒66 miliony let), obsahuje prasklinu. V ní je vidět šest chodbiček, vykousaných lýkožroutem.

Odborníci si myslí, že k rozšíření kůrovce až na úroveň katastrofy došlo už během kenozoika (nejmladší geologická éra Země, začala před 65,5 milionu let).

Likviduje v Harzu

První popsané přemnožení lýkožroutích červů v evropských lesích je doloženo na konci středověku v roce 1473. Larvy brouka napadly rozsáhlé smrkové porosty v oblasti dnešního Harzu, pohoří ležícího ve středním Německu.

 Kalamita trvá 27 let 

Lesy kolem Harzu se stanou znovu obětí kůrovce opět po třech staletích. Rozsáhlá kalamita tehdy trvala dlouhých 27 let (1772‒1799). Poprvé zde máme také údaje o množství napadeného dřeva, vytěženo bylo 3,45 milionů m3.

Velké polomy 

Vichřice v roce 1868 a znovu o dva roky později způsobila na Šumavě velké polomy. Kvůli nim se rychle rozmnožil lýkoužrout smrkový. Dřevaři s ním sváděli nerovný boj, kterému padlo za oběť minimálně 7 milionů m3 smrků.

Péče jde stranou

Na velké problémy je v šumavských lesích zaděláno už během 2. světové války, kdy jde péče o stromy stranou. Poslední kapku stromům zasadilo horké léto roku 1947, které podpořilo šíření brouků. Při likvidaci hmyzu už se používaly insekticidy.