Skip to content

Da Vinciho démon: Nedostatek rodičovské lásky v něm probudí génia

Da Vinci má vizi. Ke kolébce, ve které leží, se snese luňák, usedne na dítě a do pusy mu strčí svůj ocas. Leonardo spokojeně cumlá brka. Rozpomene se až po 50 letech. Rodiče mu dali život a pak se ho zřekli. Cítí se být dítětem přírody. Ta mu dala vše, co potřeboval – talent a svobodu.

V renesanční Itálii, do které se Leonardo da Vinci (1452–1519) narodí, papeži plodí bastardy a jmenují je kardinály. Jenže Leonardo není žádná nobilita a jeho vyhlídky při narození nejsou růžové – na studium na univerzitě může rovnou zapomenout, na vstup do gildy svého otce snad ani nepomyslet. Nikdy neobdrží vyšší klasické vzdělání jako jeho vrstevníci a sourozenci. A právě lepší vstupenku do života by si paradoxně jeden z největších myslitelů, umělců a vynálezců, co se kdy narodil, ani nemohl přát.

Suvenýr z mládí

Jak si jednou Leonardo poznamená, „muži, který provozuje pohlavní styk agresivně, se narodí děti nedůtklivé a nedůvěryhodné. Když je ovšem styk proveden s láskou a touhou na obou stranách, dítě bude jasného intelektu, duchaplné, živé a roztomilé“. Ať to bylo od Leonarda samolibé poplácání se po zádech, nebo ne, z jedné takové vášnivé noci se narodí. Pro své mladé rodiče, nadějného notáře Piera da Vinci (1427–1504) a dětství sotva odrostlou sirotu Katarinou Lippi, se stane živoucí vzpomínkou na jiskry vášně neprozřetelně rozdmýchané na seníku.

Když jeho otec zemře, jako jediný z 12 dětí neuvidí Leonardo z dědictví ani vindru.

Škola života

Kvůli propastnému třídnímu rozdílu je ale manželství jeho rodičů nemyslitelné. Malému Leonardovi ještě není ani jeden rok, a už má hned dvě rodiny – jeho matka se vdává za jiného muže, otec si bere jinou ženu. Na nelegitimního synáčka je stále méně času. Je tedy odklizen na vesnici Vinci ke svému dědu a strýci, kde roste jako dříví v lese. S pouhým základním vzděláním Leonardovi moc příležitostí nezbývá – poflakuje se tedy po okolí, pozoruje krajinu, sleduje ptáky a zvířata. Začne je kreslit a skutečně hluboce o nich přemýšlet.

Leonardo je nezmar, zajímá se o fungování světa kolem sebe – během dětství na vesnici má příležitost ho prozkumat.

Malířův učeň

Pokud by byl Leonardo legitimní, jeho život by byl jasně nalinkovaný – stejně jako předchozích pět generací rodu by se stal notářem. Možná by ho otec bil stejně jako Michelangela (1475–1564), kdyby projevil svůj zájem o umění. Třeba by se z něj stala stejně zapšklá a vnitřně rozedraná bytost jako ze sochaře. Na levobočkovi ale nesejde. Místo toho jej otec nechává studovat v malířské dílně mistra Andrey del Verrocchia (1435–1488) a častuje ho opatrně odměřenými kapkami otcovské náklonnosti.

Květinové dítě

Vše se změní, když je Leonardo obviněn z pletek s mužskými prostituty zrovna v době, kdy se otci narodí vytoužený první legitimní syn. Tatínek najednou ztratí zájem zcela. Když v roce 1504 Piero zemře, Leonardo jako jediný z jeho 12 dětí neuvidí z dědictví ani vindru. Přesto právě osvobození od rodičovských očekávání mu umožní plně rozvinout sůvj potenciál. Cítí se být dítětem přírody – zrozen ze živočišnosti, vychováván vesnicí, vzděláván přírodními zákony, sám následující své přirozené touhy.

Být legitimní, možná by se stal notářem a svět by tak přišel o Mona Lisu i Poslední večeři.
Foto: en.wikipedia.org, welt.de, johnnytimes.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …