Da Vinci má vizi. Ke kolébce, ve které leží, se snese luňák, usedne na dítě a do pusy mu strčí svůj ocas. Leonardo spokojeně cumlá brka. Rozpomene se až po 50 letech. Rodiče mu dali život a pak se ho zřekli.
Cítí se být dítětem přírody. Ta mu dala vše, co potřeboval – talent a svobodu.
V renesanční Itálii, do které se Leonardo da Vinci (1452–1519) narodí, papeži plodí bastardy a jmenují je kardinály. Jenže Leonardo není žádná nobilita a jeho vyhlídky při narození nejsou růžové – na studium na univerzitě může rovnou zapomenout, na vstup do gildy svého otce snad ani nepomyslet.
Nikdy neobdrží vyšší klasické vzdělání jako jeho vrstevníci a sourozenci. A právě lepší vstupenku do života by si paradoxně jeden z největších myslitelů, umělců a vynálezců, co se kdy narodil, ani nemohl přát.
Suvenýr z mládí
Jak si jednou Leonardo poznamená, „muži, který provozuje pohlavní styk agresivně, se narodí děti nedůtklivé a nedůvěryhodné. Když je ovšem styk proveden s láskou a touhou na obou stranách, dítě bude jasného intelektu, duchaplné, živé a roztomilé“. Ať to bylo od Leonarda samolibé poplácání se po zádech, nebo ne, z jedné takové vášnivé noci se narodí. Pro své mladé rodiče, nadějného notáře Piera da Vinci (1427–1504) a dětství sotva odrostlou sirotu Katarinou Lippi, se stane živoucí vzpomínkou na jiskry vášně neprozřetelně rozdmýchané na seníku.
Škola života
Kvůli propastnému třídnímu rozdílu je ale manželství jeho rodičů nemyslitelné. Malému Leonardovi ještě není ani jeden rok, a už má hned dvě rodiny – jeho matka se vdává za jiného muže, otec si bere jinou ženu.
Na nelegitimního synáčka je stále méně času. Je tedy odklizen na vesnici Vinci ke svému dědu a strýci, kde roste jako dříví v lese. S pouhým základním vzděláním Leonardovi moc příležitostí nezbývá – poflakuje se tedy po okolí, pozoruje krajinu, sleduje ptáky a zvířata.
Začne je kreslit a skutečně hluboce o nich přemýšlet.
Malířův učeň
Pokud by byl Leonardo legitimní, jeho život by byl jasně nalinkovaný – stejně jako předchozích pět generací rodu by se stal notářem. Možná by ho otec bil stejně jako Michelangela (1475–1564), kdyby projevil svůj zájem o umění.
Třeba by se z něj stala stejně zapšklá a vnitřně rozedraná bytost jako ze sochaře. Na levobočkovi ale nesejde. Místo toho jej otec nechává studovat v malířské dílně mistra Andrey del Verrocchia (1435–1488) a častuje ho opatrně odměřenými kapkami otcovské náklonnosti.
Květinové dítě
Vše se změní, když je Leonardo obviněn z pletek s mužskými prostituty zrovna v době, kdy se otci narodí vytoužený první legitimní syn. Tatínek najednou ztratí zájem zcela. Když v roce 1504 Piero zemře, Leonardo jako jediný z jeho 12 dětí neuvidí z dědictví ani vindru.
Přesto právě osvobození od rodičovských očekávání mu umožní plně rozvinout sůvj potenciál. Cítí se být dítětem přírody – zrozen ze živočišnosti, vychováván vesnicí, vzděláván přírodními zákony, sám následující své přirozené touhy.