Sopečná půda je úrodná, ostrov je porostlý palmovým pralesem a vyskytuje se tu také jen zde rostoucí Toromiro (Sophora toromiro), z čeledi bobovité. Nikde v Pacifiku nesídlí tolik mořských ptáků, jako tady.

Chybí tu sice řeky, ale jeskyněmi protkané sopečné kužely vytvoří jezírka pitné vody. Daří se tu rákosí jménem totora (Scirpus riparius), ze kterého splétají místní loďky i chýše. Rybářské sítě pro změnu vyrábějí z lýka keře Triumfetta semitriloba.

Všechno zní idylicky. Jen kdyby do zdejšího ekosystému nezasáhl lidský faktor. A to tak, že fatálně.

Kam zmizel prales?

Někdy kolem roku 1000 zdejší kmeny začínají s masivním odlesněním. Pokáceno je na 10 000 000 palem! Půda eroduje, ztrácí živiny i schopnost zadržet vodu. Zřejmě proběhne marný pokus o obnovu, ale semena nekompromisně požírají zavlečené krysy.

Prosperující civilizace Rapa Nui pomalu uvadá. Z hojnosti pro každého se přehoupne do kmenových válek, které někdy končí i kanibalismem.

Když se na ostrově objevují první Evropané, neroste zde již nic vyššího tří metrů, vyhubeni jsou všichni ptáci i hlemýždi a po původním pralese není ani stopa.

Proč neodpluli?

Nabízí se otázka, proč si lid Rapa Nui nepostaví lodě a místo hladomoru neodpluje tak, jak kdysi připlul. Jednoduše proto, že už nemá plavidla z čeho postavit… Přesto svitne naděje, torzo z původně až 17 500 populace by se zřejmě zvládlo postavit na nohy.

To by ovšem Evropané nesměli na ostrov zavléct neštovice a v 19. století z místních neudělat otroky pro práci v peruánských dolech.