6. června 1944 se navzdory nepříznivému počasí Spojenci vylodili na plážích Normandie. Od nejslavnější operace druhé světové války je nemohla odradit ani existence nedokončeného nacistického opevnění.

Ne náhodou si vybrali místo, které mělo v obraně značné mezery, a muži přidělení k jeho obraně stáli většinou za starou bačkoru.

Byla to velkolepá myšlenka. Naděje, že se podaří udolat Británii, již zvadala. Třetí říše proto chtěla postavit systém opevnění, který by proslulostí zastínil i historický Hadriánův val.

Sebe i dobytá území chtěla Říše chránit soustavou pevností, malých bunkrů i polních staveb ztužených betonem.

Český ježek šel do světa

Chybět nesměl ani ostnatý drát a také tschechenigel, v překladu český ježek. Řeč je o rozsocháči, ocelové protitankové překážce, která vznikla zdokonalením středověkého prvku zvaného španělský jezdec.

Právě rozsocháče hrály nezanedbatelnou úlohu v československém systému opevnění budovaném v Sudetech. Po obsazení naší země wehrmacht rozsocháče zkonfiskoval a používal k vlastní obraně, a to včetně Atlantického valu.

V testech „čeští ježci“ obstály na výbornou, a tak nakonec ztěžovaly i vylodění Spojenců na pláži Omaha. Zdálo se jasné, že pokud Spojenci fatálně udeří na nacisty sužovanou Evropu, velká část ataku bude muset přijít z moře.

Jen vzdušné síly by na tento útok nestačily. Ideálním bodem vylodění byla oblast severní a severozápadní Francie. Bývalé normanské vévodství, posléze provincie Normandie, se zdála jako jasná volba.

Nacisté proto zaměřili pozornost na budování valu právě na severu až západě země galského kohouta.

Od Španělska po Skandinávii

Se stavbou se začalo v roce 1942 a pokračovala aktivně ještě další dva roky. Poté Říši začal docházet dech, respektive materiál, síly i finance.

Atlantický val byl přitom nesmírně ambiciózní projekt – kdyby byl dokončen, táhl by se jako jen velmi těžko prostupná linie od hranic Španělska přes pobřeží Francie, Belgie, Nizozemska, Německa až do Dánska a Norska.

Na severu nad stavbou dohlíželi němečtí generálové Paul Nikolaus von Falkenhorst (1885–1968) pro Norsko a velitel wehrmachtu Erich Lüdke (1882–1946) pro Dánsko.

Druhého jmenovaného časem nahradil generál Hermann von Hanneken (1890–1981). Perfektně opevněná dělostřelecká hnízda, zátarasy, ale i minová pole a další prvky opevnění. To všechno nesmělo v Atlantickém valu chybět.

Zadaný úkol ale přidělával nejdůležitějšímu muži stavby – generálu polnímu maršálovi Gerdovi von Rundstedtovi (1875–1953) – stále víc vrásek.

Zatímco Falkenhorst a Lüdke měli na starost odlehlejší, menší a méně důležitou část stavby, on dohlížel na francouzskou, belgickou a nizozemskou část.

Za trest stavěl pevnosti

Gerd von Rundstedt navíc se svou novou misí nebyl dvakrát spokojen. Původně totiž velel armádě Jih při operaci Barbarossa. V listopadu ale tvrdě odmítl vůdcův rozkaz, aby armáda za žádnou cenu neustupovala.

Zachránil tak sice své muže před masakrem, z tamního velení byl ale odvolán. Schopný velitel dostal coby pravou ruku ambiciózního Erwina Rommela (1891–1944).

Pouštní liška však měl zcela odlišnou náturu i názory a s Rundstedtem se neshodli takřka v ničem. Na to, že šlo o stavbu, která měla zachránit Říši před invazí, jí ale v podstatě admiralita sama podtrhla židli.

Ostatně se stále větší krizí neměla příliš na výběr. Na stavbu bylo zoufale málo materiálu, stejně tak chyběli muži, kteří by val budovali.

A většina těch, kteří byli k dispozici, neměla o obranných prvcích či stavitelství tohoto druhu objektů a požadovaných normách ani tušení.

Druhá fatální chyba

Zkusme se na problém na okamžik podívat očima druhoválečného Německa. Představme si velkou spojeneckou invazi. Kde by měla proběhnout?

Pokud si s sebou přes vodu potřebuje nepřítel přivézt těžkou techniku – což by pro úspěch akce jistě měl udělat – musí ji mít kde vyložit. Nemůže proto zakotvit kdekoliv. Musí využít některého z přístavů.

V rámci budování valu jim proto byla věnována priorita a byly opevňovány přednostně. Až čas měl ukázat, že nacisté Spojence co do vynalézavosti značně podcenili.

Přístav totiž při vylodění nebyl vůbec potřeba, a to díky speciálně upravené technice a nově vyvinutému arzenálu.

O některých unikátech z Normandie si můžete přečíst na straně 66. Situaci nezachránil ani Rommel, který právě v plážích viděl strategickou výhodu Říše a tvrdil, že právě tam by nepřítele rozdrtili nejsnáze.

„Do tohoto nového úkolu vložím vše… Naší jedinou nadějí jsou pláže, tam je nepřítel nejzranitelnější,“ psal domů manželce.

Tudy neprojdete…

Pokud by byl val dokončen, operace Overlord by možná dopadla úplně jinak. Pro nejpravděpodobnější místa vylodění totiž počítal jak s dělostřeleckými bateriemi, tak se silnou pěchotou.

A to ne v jednom, ale ve dvou až třech pásech obrany směřujících i do vnitrozemí! Na plánování neporazitelnosti této hradby se samozřejmě podíleli také odborníci Luftwaffe a Kriegsmarine, tedy válečného námořnictva.

Nacistický ministr zbrojního průmyslu Fritz Todt (1891–1942) založil již roku 1938 organizaci nesoucí jeho příjmení. Měla na starosti budování vojenských staveb a angažovali se v ní zpočátku zejména muži, kteří nebyli s to nastoupit na frontu.

Právě Todtovu organizaci Adolf Hitler určil jako vrchního „sjednotitele“ všech částí valu. Todt ale mohl dozorčí funkci zastávat jen do 8. února 1942. Tohoto dne měl havárii při startu jeho letounu Heinkel He 111 od vůdcova hlavního stanu ve Východním Prusku. Na jeho místo nastoupil Albert Speer (1905–1981).

Mýty o neproniknutelném valu

Cíl byl jasný. Než by došlo k útoku Spojenců, měl mít val na 15 000 objektů. Práce ale šly stále pomaleji. Nová krev v podobě Rommela sice dokázala několik dílčích projektů značně urychlit, celková míra připravenosti k obraně ale byla velmi pozadu.

Obyvatelé Říše sice z dokonale propracované propagandy věděli, že je val neproniknutelný, to však – a pouze částečně – platilo jen v několika opěrných bodech. Spojenci nebyli tak naivní, aby plánovali vylodění zrovna na tyto místa.

„Je to tady,“ blesklo hlavou Josefu Götzovi z německé rozvědky, když ve vysílání rádia BBC odhalil indicie pro francouzský odboj, které se musel dozvědět o vylodění. Nacisté měli reálnou šanci obranu posílit. Jenže Josefovi nikdo nevěřil.

Před invazí totiž varoval úplně stejně již o měsíc dřív. I tehdy ale dešifroval správně – útok se nekonal kvůli počasí.

Prší, jedeme domů

Nad vyloďovacími plážemi tak na Spojence nečekal ani jeden stroj Luftwaffe. Překvapení bylo dokonalé. Spojenecká mystifikace navíc nacisty přesvědčila, že případné vylodění proběhne jinde.

Nepřízeň počasí hrála kupodivu také do karet – akci v takovém nečase by přece rozjel jen úplný blázen. A tak si nacističtí pohlaváři konečně vybrali dovolenou. Překvapené bránící se jednotky na valu měly jen malou šanci na úspěch.

Val nebyl dostavěn, v danou chvíli na něm byla spíše udržovací posádka, která většinou neměla dostatečný výcvik na opravdové bránění celého území. Mužů zde sloužilo navíc málo, nemluvě o chybějící podpoře dalších složek armády.

Pláže, které si vyloďující se armáda pojmenovala a rozdělila na pět úseků, patřily ke slabším místům na valu. Proti perfektně sehraných Spojencům koordinovaným s odbojem a technice, se kterou se vylodili, šlo o skutečně těžký úkol. A Němci v něm naštěstí neuspěli.