Je chladné ráno a Řím, hlavní město světa, je ještě tiché. Ozývá se jen kejhání hus a z dálky z ní opilecký zpěv. Poklidnou každodenní rutinu přeruší výkřik. Všichni se sbíhají k řečnické tribuně. Jenže tam nestojí žádný ze senátorů, aby hovořil k lidu.

Zeď je potřísněná krví, jak jsou zde vystaveny ruce a hlava nejslavnějšího řečníka. Jeho jazyk už nikoho dalšího nezraní.

Když se ulice zaplní lidmi, přijíždí jezdci v legionářských uniformách. Bezhlavou a bezrukou mrtvolu vláčí ulicemi, aby si každý mohl plivnout. Aby lidi viděl, že není správné postavit se proti římským konzulům. Že není dobré odporovat mocným mužům.

Republika se už několik let potácí na pokraji občanské války a staré zřízení umírá – a potupnou smrtí nejslavnějšího a nejznámějšího zastánce republiky, senátora Marca Tullia Cicera (106–43 př.n.l.) symbolicky končí jedna éra.

Ve jménu republiky

Cicero se narodí v Arpinu, asi sto kilometrů jihovýchodně od Říma. Studuje rétoriku a filosofii a brzy se stane oblíbeným a mocným senátorem a jedním z největších zastánců republiky. Ale ať řeční jakkoliv, mocnější jsou muži meče.

Na protest proti vládě triumvirátu odchází Cicero do ústraní a věnuje se psaní filosofických a rétorických pojednání, které se ukáží pro dějiny více než zásadní.

„Cicero je vzorem římské prózy,“ hlásají jeho následovníci a dávají jeho texty ke čtení studentům. I proto se jich do současnosti zachová tolik, protože je opisuje a zná prakticky každý.

Na špatné straně

Když vypukne občanská válka, přikloní se Cicero ke Gnaeovi Pompeiovi Magnovi (106–48 př.n.l.).

Ten totiž přislíbí, že bude bojovat proti tyranovi, který se chce stát králem – což je pro demokraticky smýšlející Římany naprosté tabu – a slibuje udržení republiky.

Avšak ani s největším řečníkem po boku nezvítězí, jeho armády jsou rozdrceny a Gaius Iulius Caesar (100–44 př.n.l.) si dopřává triumfu. Cicero chladně zhodnotí své šance a poníženě přichází Caesara odprosit. Pud sebezáchovy u něj zvítězí nad ideály.

Z deště pod okap

Po Ceasarově smrti věří Cicero v obrat a návrat k republice, ale už to není možné. O moc se rvou jeho nástupci. Největší pifku má Cicero na Marca Antonia (83–30 př.n.l.). Obává se jeho moci tak moc, že sepíše brilantní řeč nazvanou „14 řečí proti Antoniovi“.

Senátoři jsou strženi a vyhlásí Antoniovi válku. V čele republikánské armády stojí poslední významný muž těchto událostí – Gaius Octavianus (63 př.n.l.–14 n.l.). Místo jasného vítězství se s Antoniem spojí a to je pro Cicera poslední rána.

Potají prchá z Říma, protože tuší, že jeho osud je zpečetěn. A tuší správně.

Mrtvý a tichý

Během cesty je ale dopaden. „Bojujme, pane, můžeme zvítězit,“ křičí otroci, v rukou meče. Ale Cicero je zarazí. Ví, že je konec.

Sám před vojáky pokleká a odhaluje šíji, aby mu mohli snáz useknout hlavu.“ Hlava a ruce jsou vystaveny na fóru jako symbol, že kdo mluví a píše proti Antoniovi, dopadne špatně.

Ale špatně dopadne i sám Antonius, protože Octavianus postupně přebere všechnu moc, zbaví se nepřátel a nakonec zůstane v čele mocného Říma sám – jako císař Augustus. Je ironií, že k jeho vzestupu pomůže právě Cicero ve snaze zachránit republiku.