Rebelie na palubách lodí kotvících v zálivu se šíří jako ničivý požár. Vzbouřenců je ale příliš málo a proti nim stojí mnohem mocnější síla, které není možné dlouhodobě vzdorovat.

První světová válka s sebou v Rakousku-Uhersku přináší mnohé těžkosti, spojené především s nedostatkem potravin i vnitropolitickou krizí. Hodně nespokojeni jsou námořníci.

V lednu 1918 se bouří dělníci v loděnicích v Terstu a v Pule a nepokoje se šíří i na rakouských bitevních lodích Habsburg a Radetzky, kotvících v Pule. Tehdy je ještě vzpoura zažehnána zvýšením přídělů potravin a splněním dalších požadavků.

Nejsilnější oheň vzpoury ale vzplane o pár dní později v zálivu Boka Kotorska na jihu Jaderského moře.

Mnoho důvodů ke vzpouře

Také námořníci na zde kotvících lodích mají mnoho důvodů k nespokojenosti.

Stěžují si na nelidské podmínky při službě, především na špatnou hygienu, na neudělování dovolenek a také na nedostatek potravin, přičemž kritizují důstojníky, kteří současně na černém trhu prodávají příděly stravy pro svůj osobní zisk.

K tomu všemu se přidává i všeobecný odpor k nerovnému postavení národů v rámci habsburské monarchie.

Velitel flotily pod zámkem

Pancéřový křižník Sankt Georg je nejmodernější rakousko-uherskou lodí. Teď kotví nedaleko vesnice Denovici a 1. února z něj zaznívá výstřel, který odstartuje rychle se šířící vzpouru.

Přidávají se zásobovací loď Gäa, křižníky Kaiser Karl VI., Kaiser Franz Joseph I., obrněné lodě Monarch a Kronprinz Erzherzog Rudolf. Těch lodí je nakonec kolem čtyř desítek.

Námořníci odzbrojují důstojníky, uvězněn je dokonce i velitel křižníkové flotily, kontradmirál Alexander Hansa (1863–1918). Je mu ale umožněno dál komunikovat se zbytkem velení na břehu.

Příliš vysoké požadavky

Vzbouřenci vytvářejí námořnické rady, zastupující jednotlivé národnosti, a předkládají své požadavky. A ty nejsou právě malé. Jejich seznam dostává název Co chceme a má devět bodů.

Patří mezi ně ukončení války, nezávislost na okolních mocnostech, odzbrojení, právo národů na sebeurčení i lepší zásobování. Mluvčím vzbouřenců se stává námořník Anton Grabar, který vyjednává s uvězněným admirálem Hansou.

Ten ze své funkce může vzbouřencům vyjít vstříc v otázce zásobování nebo vycházek, ale vliv na ukončením války samozřejmě nemá.

S ponorkami pod nohama

Vzpoura se mezitím šíří dál. Přidávají se dělníci z loděnic i námořníci z ponorkové základny, zapojuje se i hydroplánová základna v Kumboru, v níž se zvláště činí český rodák František Rasch.

Vzbouřenci na lodích vyvěšují rudé vlajky, symboly revoluce. Nakonec se do vzpoury zapojí 4000 námořníků, i když některé zdroje uvádějí ještě o dva tisíce víc. To je ale pořád málo proti síle, která proti nim stojí.

Do pohotovosti jsou uvedeny pobřežní pevnosti, které mají rozkaz lodě vzbouřenců dělostřeleckou palbou bez milosti potopit, kdyby se snažily odplout. Lodě věrné monarchii kromě toho tvoří blokádu ústí zátoky.

Výhružně působí také dvojice německých ponorek, které vzbouřencům předávají ultimátum vedení základny a vzápětí se skrývají pod hladinu, připravené vypustit torpéda.

Neslavný konec nadějí

Pokračují jednání, která za rebely vede František Rasch. Prvotní nadšení ale vzbouřenci pod tlakem postupně ztrácejí. Od povstání se distancují některé lodě, které se k němu nejprve přidaly, 3. února ráno už vzbouřencům zbývají jen tři plavidla.

Námořníci hlasují a rozhodují se vzpouru ukončit. Na osm stovek vzbouřenců je zatčeno a převezeno na břeh, 432 se jich postaveno před soud a čtyři nejaktivnější jsou 11. února 1918 popraveni zastřelením.

Jsou mezi nimi i mluvčí rebelů Anton Grabar a František Rasch. Jedinou změnou, ke které tak vzpoura vedla, je odvolání velitele námořnictva.