Jednoho dne se nevyhnutelně stane, že nám naše pozemská hrouda bude malá. Přijde čas vykročit dál, za hranice naší soustavy a dát starému domovu vale. Možností, jak toho skutečně docílit, je mnoho. A stejně tak i úskalí, která nás na takové cestě očekávají.

Nezáleží na tom, jestli se nám podaří své životní prostředí nenávratně zničit anebo jednoduše populační exploze učiní náš svět těsným. Doufejme jen, že v době, kdy se tak stane, budeme již připraveni provést evakuační plán.

Pojďme se nyní společně podívat, co všechno musíme brát na výletě za hranice solárního systému v úvahu, kam nás zavede a jakým způsobem.

Kam to bude?

Náš nejbližší pevný soused obíhá v systému dvojhvězdy Alfa Centauri AB, a nese prosté označení Alfa Centauri Bb.

Pro případné osídlení je bohužel nevhodný, protože se nachází jen asi 6 milionů kilometrů od své mateřské stálice (i Merkur je od Slunce víc než šestkrát dál).

Předpověď počasí tudíž zní jako v červenci v pekle, bez naděje na kapalnou vodu, sluneční krém faktor ochrany alespoň miliarda nezbytností. Najít přijatelný domov, který nevyžaduje dodatečné úpravy v celoplanetárním měřítku, není vůbec snadné.

Nesmí být ani příliš teplý ani moc studený, takže musí obíhat v úzkém pásu kolem hvězdy, který se nazývá obyvatelná zóna a liší se podle druhu stálice. Musí mít také atmosféru, která se té pozemské alespoň v základu podobá.

Nejbližší planety, které přicházejí v úvahu a které zatím odhalila vesmírná observatoř Kepler, jsou Gliese 581 d a tělesa obíhající kolem hvězdy Tau Ceti v konstelaci Velryby. Další kandidáti leží více než tisíc světelných let daleko, až v systému Vah.

Zubící se chřtán vesmírné propasti se nám nevyhnutelně staví do cesty. Jak na něj?

Dálavy bez konce

S našimi současnými možnostmi je naším největším nepřítelem čas – i nejrychlejší člověkem vypuštěný objekt, sonda Voyager 1, nedorazí k nejbližší hvězdě ještě dalších 40 000 let. Pro srovnání, kulce letící rychlostí 1158 km/h by to trvalo asi 4 miliony.

K dosažení vytoužené destinace během jednoho lidského života potřebujeme loď letící alespoň desetinou rychlosti světla. A protože ji nemáme, musíme uvažovat jinak.

Jedno řešení nabízí generační lodě, schopné přepravovat lidskou posádku po mnoho po sobě jdoucích pokolení a vyvážit tak nedostatečnou rychlost letu.

Cestující společnost musí být ale naprosto soběstačná, včetně schopnosti přivádět na svět potomky, kteří jednou zaujmou místo svých rodičů.

Se surovinami zase taková potíž není, neboť vesmír, ačkoliv je rozlehlý mimo vší představivost, není v žádném případě prázdný. Komety a asteroidy, kterých je po cestě přehršel, mohou vyřešit problém s vodou nebo jinými materiálními nedostatky, včetně paliva.

Hlavním úskalím takto pomalého cestování je nezapomenout původní účel mise v průběhu cesty. Případným kosmonautům ale tento druh dopravy skýtá pramalou útěchu, neboť nového vysněného domova se nedočkají ani jejich prapravnuci.

Dlouhý zimní spánek

Přijatelnějším způsobem cestování může být hibernace, tedy snížení tělesné teploty a utlumení biologických funkcí během dlouhého letu, podobně jako to zvládají některé druhy pozemských savců.

Arktická zemní veverka například během zimního spánku upadá do stavu strnulosti a její tělesná teplota se propadá i na neuvěřitelných -2,9 °C, pouze hlava a krk si udržují teplotu vyšší.

U člověka se snížení tělesné teploty prozatím efektivně využívá během náročných chirurgických zákroků. Jsou však známy i extrémnější případy.

Jeden takový se odehrál v Japonsku v říjnu roku 2006. Mitsutaka Uchikoshi se ztratí svým přátelům během výstupu na horu Rokko. Po hodinách bloudění usne vysílený pod širým nebem. Zdá se to jako tragický konec příběhu.

Mitsutaka však upadne do stavu blízkého hibernaci, v němž vydrží 24 dní.

Pak je nalezen záchranáři a přiveden zpět k životu, ačkoliv jeho tělesná teplota v době objevení není víc než 22 °C. Probudí se v nemocnici ve městě Kobe a zcela se zotaví, jeho mozek nedozná za dobu strávenou ve stavu, který hraničí se smrtí, žádné úhony.

Je tedy zřejmé, že lidé hibernovat pravděpodobně mohou, ačkoliv přesný mechanismus zůstává lékařské vědě utajen.

Lidé ze zkumavek

Zatím se pohybujeme v romantických představách pionýrského dobývání kosmu, které v mnohém připomínají zaoceánské objevitelské plavby do neznáma. Realita je však v případě skutečného ohrožení jiná.

Pro zachování lidstva jako druhu uvažuje Britská meziplanetární společnost (British Interplanetary Society) o autonomní lodi, řízené nikoliv lidmi, ale počítačovou umělou inteligencí a obsluhovanou soběstačnými roboty.

Neveze ani sofistikované mrazničky, ani se po ní neprohánějí malé děti. Ve speciálních přepravních boxech v nejzabezpečenější sekci ve svém nitru přepravuje mikroskopický poklad.

Vajíčka a spermie anebo jen pouhou informaci o lidském genomu, uloženou v digitálních databankách. Po příletu na místo určení stroje spustí umělé dělohy a přivedou na svět první generaci potomků jejich dávných tvůrců.

Takováto mise, přes zjevné technologické a etické překážky svého uskutečnění, je z čistě ekonomického hlediska nejefektivnější, protože dotyčná loď nepotřebuje složitá a energeticky náročná zařízení podpory života a s dostačujícím obnovitelným zdrojem energie v podstatě není časově omezená.

Samostatné stroje mohou pátrat po vhodném světě i tisíce let a obnovit život až v momentě, kdy jsou všechny podmínky splněny.