Že se slunečnice obracejí ke slunci je známá věc. Večer jsou ale otočeny k západu, zatímco ráno čekají opět na začátku své každodenní dráhy, tedy na východě. Jak to dokážou? Mají svá tajemství, ke kterým patří vnitřní hodiny i zvláštní růst stonku.

O tom, že rostliny nejsou nudné statické bytosti bez životních projevů ví věda už dávno. Můžeme se o tom snadno přesvědčit i my, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Skvělým příkladem je třeba slunečnice.

Tyto půvabné květiny získaly své pojmenování podle slunce nejenom proto, že se mu svou barvou podobají, ale hlavně kvůli své typické vlastnosti: sledují během dne jeho pohyb po obloze a jejich poupata se za ním otáčejí.

Není v tom žádné kouzlo, přesto je tento mechanismus nesmírně zajímavý.

Od východu na západ a zase zpět

Než se ráno slunce objeví na obzoru, jsou slunečnice obráceny k východu a postupně se otočí na západní stranu. Když slunce zapadá, rostliny se zvolna obracejí znovu do své původní polohy, aby byly připraveny na další den.

Tuto schopnost mají jen poupata, zatímco zralé květy zůstávají trvale obráceny k východu. Fascinující fenomén, kdy rostliny sledují sluneční kotouč, se nazývá heliotropismus. Vědci se domnívají, že u slunečnic funguje tak, že jejich stonky v různou denní dobu rostou nerovnoměrně.

Když se slunce začne pohybovat z východu na západ, východní strana stonku slunečnice roste rychleji, než západní strana a proto má květina tendenci „hledat slunce“. A podobně, když slunce zapadne, je růst stonku na západní straně rychlejší než na straně východní.

Rozdílná rychlost růstu

Děje se tak kvůli rostlinnému hormonu auxinu, který stimuluje růst rostlinného pletiva a je zvláště citlivý na světlo. A aby byly věci ještě zajímavější, botanici během studie připoutali stonek slunečnice k pevné opoře, aby se nemohl pohybovat za sluncem.

Výsledkem je, že tyto „spoutané“ květiny měly méně kvalitní tkáň a menší listovou plochu, než rostliny, kterým nebylo bráněno v jejich přirozeném pohybu. Reakce slunečnic na světlo je také testována při umělém osvětlení.

Ukáže se, že to není jen samotné světlo, co vyvolává růst a pohyb stonku. Slunečnice mají podobně jako lidé určité vnitřní hodiny, které jim umožňují předvídat polohu slunce. V laboratorních podmínkách se slunečnice totiž ještě několik dní snaží otáčet tak, jak je zvyklá, i když se pozice světla nemění.

Zmatené vnitřní hodiny

Výzkumníci se snažili v jiném pokusu simulovat den o délce 30 hodin. Slunečnice, která je „naučená“ udržovat si svůj cirkadiánní (24hodinový) rytmus se při delším umělém dni nedokáže zorientovat a neotočí se zpět k východu.

Kvetoucí slunečnice však v přírodě zůstávají k východu otočeny trvale, aby hned od rána nachytaly co nejvíce slunečních paprsků. Hmyz, který plní roli opylovačů, má rád zahřáté květy a přilétá k nim až pětkrát častěji, než k těm, které jsou otočeny k západu a tudíž jsou chladnější.

Když vědci zahřejí umělým ohřívačem západně orientované květiny, rozdíl se zmenší a hmyzí opylovači o ně projeví větší zájem. Podle odborníků může mít východní orientace květů také další význam: ranní slunce rychleji vysuší z květů rosu, která na nich v noci ulpěla a jsou tak méně náchylné k houbovým chorobám.

A nejsou zároveň přímo ozářeny prudkým poledním sluncem, takže se tolik nepřehřívají a není ohrožena životnost jejich pylu.