Černobylská tragédie se odehrála v roce 1986. Na následky ozáření zemřelo až několik stovek tisíc lidí. Nyní se život do tamních ruin spolu s turisty pomalu navrací.

Elektrárna a nedaleké město Pripyat jsou dvě opuštěné lokality, kam se zatím vydávali spíše ostřílení cestovatelé. Poptávka po zájezdech ale stále roste.

V listopadu minulého roku se sem vydala i studentka maturitního ročníku Denisa Urbánková a natočila zde krátký dokumentární film. O zkušenostech se rozpovídala na vlastní přednášce v sále Břetislava Bakaly v Brně.

Proč je místo, kde se zastavil, či dokonce úplně vymizel život, tak populární? Většinový názor shrnula právě Denisa. „Vždycky mě zajímaly lokality, kam zamíří jen hrstka turistů. Místo má morbidní a mrazivou atmosféru, která se dostane pod kůži,“ řekla.

Radioaktivní mrak se tehdy dostal až nad území Československa, událost se tedy zdaleka netýkala jen Sovětského svazu.

Šokující záběry, nebezpečná vegetace

Pravděpodobně nejsilnějším zážitkem z filmu byl pro diváka pohled na opuštěné školy, zábavní park a porcelánové panenky ve městě Pripyat. Divoká příroda si bere zpět svoje území. Paneláky i malé domky zarůstají, stromy už dosahují nejvyšších pater.

V okolních lesích prý potkáte lišky nebo vlky. Nemají důvod bát se lidí. V řece plavou i metroví sumci, oni zase nemají přirozené predátory.

Město na severu Ukrajiny bylo v té době zcela soběstačné. Původně je postavili právě za účelem ubytovávání zaměstnanců elektrárny. Ti zde měli k dispozici školy, kulturní zařízení i nemocnice. Za městem leží dokonce přístav.

Ke vstupu sem je třeba povolení, které se nejsnáze získává přes cestovní agentury.

A jak je to s radioaktivitou přímo v Černobylu? „Je ideální po návratu vyhodit všechno oblečení. Přímo v Pripyati i v elektrárně je zakázáno sedat na trávu a čehokoli se dotýkat.

To platí hlavně pro kovové věci, ty jsou nejvíce zamořené,“ vyprávěla začínající dokumentaristka. Nyní je reaktor zalitý několika metrovou vrstvou betonu a město Pripyat se ztrácí v záplavě keřů a husté trávy.

Je lepší na místo neštěstí zapomenout, nebo je naopak udržet jako připomínku pro další generace?