Dodržování celibátu je dodnes v katolické církvi běžné a má být samozřejmostí. Kdy vznikl a z jakých důvodů? A nabízí se samozřejmě i ožehavá otázka: Kdo ho porušoval?
Kdo a proč zavedl celibát? Byl to Pelagius II. z důvodů duchovní čistoty nebo Řehoř, kterému vadilo, že někteří duchovní odkazují církevní majetek svému početnému potomstvu?
Už v počátcích existence křesťanství, v dobách života Ježíše Krista a po jeho smrti, se objevuje silná snaha, aby se celibát, tedy závazek života bez manželství, stal nezbytnou součástí kněžské služby.
Definitivně k ustanovení celibátu dochází ale až ve 12. století. Za zavedením celibátu také překvapivě nestojí ani jeden ze zmiňovaných papežů.
Výsledek Druhého lateránského koncilu
Zákaz manželství pro kněze a zavedení celibátu (z latinského caelebs, tedy svobodný) schvaluje druhý lateránský koncil v roce 1139 během pontifikátu papeže Inocence II. (†1143).
Právě na Druhém lateránském koncilu v roce 1139, Svatý otec Inocenc II. prohlašuje všechna manželství uzavřená duchovními za neplatná. Už předtím se ale na ženaté kněží hledělo skrz prsty.
Například papež Řehoř VII. (+1085) jim zakazuje účast na bohoslužbách.
Nedodržuje se i v Čechách
Důvody pro celibát vysvětlují různí historici odlišně – nejenom jako požadavek duchovní čistoty a přiblížení se životu Krista, ale i zamezení rozkrádání farního majetku rodinou duchovního. Někteří kněží i papežové ovšem toto pravidlo i nadále porušují.
Například existují zprávy z roku 1171, podle nichž měl opat z Canterbury 17 dětí. Biskup z Lutychu, žijící ve stejné době, údajně zplodil dokonce až 65 potomků a sesadili ho kvůli tomu z funkce. Ani v Čechách to s dodržováním celibátu kněží není zrovna žhavé.
O jeho prosazení se snaží už druhý pražský biskup svatý Vojtěch (asi 956‒997) a například když se v roce 1343 stane biskupem Arnošt z Pardubic (1297–1364), potom se podle současného historika Františka Šebka „s energií sobě vlastní začal věnovat správě diecéze i veřejnému dění.
Jeho první nařízení se týkala dodržování rezidence a celibátu duchovních a směřovala proti tehdejšímu nešvaru, potulným kněžím.“ I Arnošt viděl, že se občas nějaký kněz spustí.
