Ze slibů z roku 1848 nezbývá vůbec nic. Naopak, vlastenci, kteří se zamíchali do víru dění jsou nyní rebelové na „černé listině.“ Ve vídeňských politických kruzích se začátkem února 1867 „peče“ dohoda mezi Rakouskem a Uhrami. Čechům je jenom pro zlost.

Bitva u Hradce Králové roku 1866 končí pro monarchii katastrofou. Vídeň a Pešť spolu jednali o spojenectví už před válkou, teprve teď ale všechno nabírá na obrátkách. Říše nutně potřebuje podporu proti silnému Prusku.

V únoru roku 1867 se do čela rakouské vlády dostává baron Friedrich Ferdinand Beust (1809 – 1886) a s maďarským hrabětem Gyulou Andrássym dojednává podmínky smlouvy. Podle legendy má v rakousko-uherském vyrovnání prsty i krásná císařovna Alžběta (1837 – 1898).

Pro švarného hraběte Andrássyho měla slabost, dokonce se tvrdilo, že je otcem jejího jediného syna, arcivévody Rudolfa. Důkaz ovšem chybí. Gyulovy snahy u císaře ale možná podpořila, mluvila plynně maďarsky a tamější kultura ji zaujala rozhodně víc než česká. Kdyby se zamilovala do Čecha, mohlo být všechno úplně jinak…

Zachrání nás Slované?

Císař František Josef I. (1830 – 1916) jmenuje 17. února 1867 novou uherskou vládu. Češi mají vztek a na protest při schvalování v říšském sněmu chybí. Dostatečná „prorakousko-uherská“ většina se ale nakonec stejně najde.

Historik František Palacký (1798 – 1876), který spojoval budoucnost Českých zemí s Rakouskem, je radikální: „Den provolání dualismu (Rakouska-Uherska) stane se neodvolatelnou nutností přírody, spolu s ním ale i den narození panslavismu.

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Sázku na slovanství podporuje i politik František Ladislav Rieger (1818 – 1903).

Vídni natruc

Palacký a Rieger odjíždějí 24. dubna 1867 do Francie pro pomoc. Císař Napoleon III. (1808 – 1873) je ale rázně odmítá:

„Nezáleží mi na tom, kdo a jak v Rakousku vládne, chci, aby Rakousko bylo a mohlo vyvinout válečnou moc ve prospěch Francie proti Prusku.“ Rozčarovaní Češi se chtějí vydat do Ruska na etnografickou výstavu, to je ale jenom zástěrka pro další žádost o podporu.

Znamená pouť protest proti existenci Rakouska? Umírněný Rieger „chce v Moskvě demonstrovat, ne však konspirovat. Češi přece nejsou revolucionáři ani velezrádci!“ Vláda cestu naštěstí nezakáže.

Nepracujme, popijme

K delegaci se přidávají další, např. advokát František August Brauner (1810 – 1880). Pražský policejní ředitel Adolf Straub dumá, jak získat informace z první ruky.

Poslouží mu Karel Sabina, který předává dopisy od svého zetě, spolupracovníka Národních listů Emanuela Vávry (1839 – 1891). Podle něj se v Rusku moc nepracovalo, zato hodně rozprávělo a vydatně popíjelo:

„Palacký si počíná velmi skromně a ponechává své místo Riegrovi a Braunerovi. Ti se jen nafukujou a mluví celý den. Že je ta huba nebolí. Naši lidé mají největší kuráž, když se hodné napijou.

To byste nepoznali líného Braunera ani Riegra, jak mluvili.“ Výsledky ale vypadaly podle toho, žádné podpory se nedočkali.

Car na ně kašle

V Praze je po návratu čeká ošklivý šok. Parlament koncem května potvrdil nový stát a 8. června ho zpečetila korunovace císaře Františka Josefa I. za uherského krále. Zbývají jenom oči pro pláč.

O rok později se už k Čechům nehlásí ani ruský car Alexandr II. (1818 – 1881): „Jsou tu sympatie, leč císař rakouský nemůže se snad domnívati, že bych mu chtěl odlouditi jeho poddané. Pouť a všechny demonstrace se mi příčí, nepřispěl jsem k tomu ničím.“