Tma jako v pytli, kterou prosvěcuje jen nazelenalé světélko digitálních hodin. 0:00. Pokud se dnes zeptáte, jaký čas je hodinou duchů, většina lidí vám řekne půlnoc.

Od té chvíle může vypuknout přehlídka paranormálních jevů v podobě duchů a dalších nadpřirozených bytostí.

Dřív ale platilo, že hodinou duchů jsou obě dvě „dvanáctky“. A překvapivě platil větší respekt z té denní. V obou případech je to čas vyhrazený odpočinku. Kdo ho nerespektuje, může se dočkat nemilých následků…

Hybaj domů!

Je poledne. Polem se plouží ohavná stařena. Vítr si hraje s cáry oblečení a rozcuchanými vlasy. Oči má pokřivené a místo jednoho chodidla belhá po kopytu. Když se přiblíží, dají se rozeznat přerostlé špinavé nehty a kůže připomínající šupiny.

Rolník si z toho výjevu příliš nedělá. Proč se bát další nemocné žebračky? Napříště si nedodržení poledního klidu ale rozmyslí. Najdou ho až o pár hodin později.

Zbičovaného do krve, s rozdrásanými chodidly a špitajícího nesrozumitelné věty o vichřici, která ho smetla k zemi a o šílené babici, která se ukázala být polednicí…

Démon apatie

Ještě větší hrůzu ale vyvolává polední dozorkyně u dětí. Ráda si počíhá na ty, které nejsou v poledne doma, a ještě větší slabost má na malé zlodějíčky cizího ovoce. Taková robátka unáší.

Na pozoru se před ní ale musejí mít i ženy, které nedodržují šestinedělí. Její podoba je různá. Nejčastěji jde o babu, ovšem podle lidových tradic mate i zjevem zhruba 12letého děvčátka s bičem, nebo ženy v bílé či černé róbě.

Málokdo ví, že obdobu polednice najdeme i v biblických Žalmech, a to v podobě poledního démona zmíněného ve Vulgatě, tedy latinském překladu Bible z přelomu 4. a 5. století. O Daemonium meridianum se píše i ve spisech Evagria Pontica (345–399). Skrze apatii útočí prý mezi 10 dopolední až druhou odpolední.