„Henriettina nová služebná je stejně sladká jako krásná,“ skládá francouzský básník Charles Robinet kompliment novému přírůstku na dvoře Henrietty Anne Stuartové, vévodkyně z Orléans. Na Louise de Kérouaille je skutečně radost se podívat.

Dvacetiletá Francouzka Louise de Kérouaille (1649–1734) doprovází v roce 1670 Henriettu Anne Stuartovou, vévodkyně z Orléans (1644–1670) důvěrně přezdívanou Minette, nejmladší sestru anglického krále Karla II. Stuarta (1630–1685) a zároveň švagrovou francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715)na cestu do Doveru.

Minettiným úkolem je sjednat se svým bratrem smlouvu. Za svoji konverzi ke katolické víře získá Karel II. velkou odměnu od Francouzů. Krátce po návratu ale Henriette umírá.

Naštěstí dívka s tváří lemovanou tmavými vlasy a s výraznýma nevinnýma očima neušla pozornosti Karla II. „Chci Lousie v Anglii. Bude družkou mojí ženy Kateřiny,“ žádá Karel II. francouzskho krále. Ruka už je v rukávu.

Dívka přibude na dvůr jeho choti Kateřiny z Braganzy (1638–1705). Na krásnou cizinku, která si jejich krále rychle omotá kolem prstu, se tu ale dívají s nenávistí.

„Ta francouzská zmije,“ sykne rozčileně králova milenka Eleanor  Gwynneová (1650–1687) kdykoliv ji uvidí. Se samotnou královnou má ovšem novicka na dvoře přátelské vztahy.

Dává si pozor, aby paní z Braganzy projevovala náležitou úctu a královna to oceňuje.

Písemné důkazy neexistují

Mladičká Louise k velké nelibosti Karlových milenek intenzivně pracuje na tom, aby si král všímal jenom jí. Záhy se šušká i to, že je agentkou Francie na anglickém královském dvoře.

Francouzi ji prý na Karla políčili už tehdy, když cestovala se svou paní do Doveru. Žádné písemné důkazy, že plnila špionážní poslání pochopitelně neexistují, ale spousta lidí si už za Louisiina života dá dvě a dvě dohromady.

„Aby Karla zapletl do francouzských zájmů, rozhodl se Ludvík XIV. omotat ho pouty potěšení a slasti, kterým nedokázal odolat,“ míní skotský filozof David Hume (1711–1776). Angličan se chytí do léčky snadno a dámu svého srdce zahrnuje přízní.

Nemanželský syn

„Vy jste moje nejlepší panovnická povinnost. Na nic jsem se dneska netěšil tolik jako na vás,“ poznamenává smyslně, když si Louise v ložnici rozepíná šaty a ukazuje kyprá ňadra.

Nikdo se nediví, když mu jeho milenka povije syna, levobočka, který dostává jméno po něm, Karel Lennox  (1672–1723) a tituly vévody z Richmondu, hraběte z Darnley a lorda z Torboltonu.

Řádkou titulů zahrnuje král i svoji milenku, a tak si Louise může postupně v roce 1673 ke svému jménu připsat i baronku z Petersfieldu, hraběnku z Farehamu a nakonec i vévodkyni z Portsmouthu. Hradbu anglické nenávisti ale madame De Kérouaille neprorazí.

Jakmile vejde do místnosti, ostatní dvorní dámy ztichnou. Při pomlouvání krásné a bystré konkurentky jim ale jazyky jedou ostošest.

Přezdívka „baculatá“

I průměrný pozorovatel si všímá mrazivých vztahů mezi Louise a zbytkem dvora. Neujde to ani králi. „Zajistím vás pro případ, že by se se mnou něco stalo,“ navrhne své milence.

Svoje kontakty na druhé straně Lamanšského průlivu Karel II. použije k tomu, aby pro Louise v prosinci 1673 získal také titul francouzské vévodkyně d´Aubigny. „Budete se mít kam vrátit,“ poznamenává.

Teď ji ale ještě dlouhá léta bude štědře odměňovat za bohatou porci poskytované rozkoše. Její královský milenec ji přezdívá „Fubbs (baculatá)“, a když toto jméno roku 1682 přisoudí i královské jachtě HMY Fubbs, je oheň na střeše. Dvorní dámy zase mají co řešit…

Postará se o zpověď

Nell Gwynneová ji označuje přezdívkou „Squintabella (šilhavá kráska)“ a s narážkou na Francouzčinu katolickou víru o sobě mluví jako o protestantské kurvě. Louise a Nell spolu léta soupeří o panovníkovu přízeň. Louise je Nelliným naprostým protikladem.

Hrdá žena pyšná na svůj šlechtický bretonský původ, na druhé straně Nell, nezvedené dítě londýnských ulic. Louise ji pro její sklon neustále plakat ji překřtí na „plačící vrbu“.

A je to právě Louise, kdo se stává v boji vítězkou díky tomu, že chápe králův charakter a nálady. Dokonce se postará o to, aby nezemřel bez katolické zpovědi a uděleného rozhřešení.

I když milenka rozptyluje jeho chmury, v únoru roku 1685 král po mrtvici umírá a ukáže se, jak prorocká byla jeho slova.

Na smrtelné posteli

Silné Karlovo pouto k Louise potvrzuje i svědectví o jeho posledních chvílích. „Bratře, zacházejte dobře s vévodkyní s Portsmouthu,“ klade na srdce svému sourozenci, budoucímu králi Jakubovi II. (1633–1701).

Bývalá králova konkubína se ale přesto cítí v Anglii nepříjemně. Společně se synem se proto rozhodne  k návratu do Francie, kde vzbuzuje zvědavost. Opravdu byla francouzskou špionkou na anglickém dvoře?

Nahrává tomu skutečnost, že francouzský král Ludvík XIV. ji jednou obdaroval párem náušnic v hodnotě osmnácti tisíc liber, což byla na tehdejší dobu obrovská částka.

Platby a dárky měla dostávat také od francouzského velvyslance Karla Colberta de Croissyho (1625–1696). Ona sama ale na této téma nic neprozradí a až do konce života si uchová svoje tajemství.