Řím hoří, lidé umírají a jejich vládce stojí na věži paláce, drnká na kitharu a zpívá. Opěvuje zkázu města, které nechal sám zapálit. Tak praví dějepisci. Jenže opravdu to tak bylo?

Opravdu byl císař Nero (37–68 n.l.) šílenec, který zapálil vlastní město?

„Historie je něco, co se nikdy nestalo, sepsána lidmi, kteří u toho nebyli,“ pravil údajně filozof a historik Francis Bacon (1561–1626). Ne vždy je tedy to, co máme zažité, současně také pravdivé.

Slibný mladík s dobrou výchovou

Nerův nástup na trůn po smrti císaře Claudia (10 př.n.l.–54 n.l.) je ze strany Římanů naplněn úlevou, radostí i velkým očekáváním. Věří, že jako vzdělaný filozof a Senecův (4 př.n.l.–65 n.l.) žák se postará o mír a prosperitu.

Je mu 17, je skromný a má dobrý start. Ruší některé nepopulární daně, v oblibě ho má lid i honorace.

Určitě není žádný svatoušek, mocenský boj s vlastní matkou Agrippina mladší (16–59 n.l.) řeší tím, že ji i svého potenciálního rivala, nevlastního bratra Britannica (41–55 n.l.), nechá zabít. Nijak se tím neliší od svých předchůdců i nástupců.

Navíc je to mladý rebel, který neustálé snahy o ovlivňování řeší vzpourou proti společenským konvencím.

Dá se na divadlo. Do těch sice na hry i na koncerty chodí všichni občané Říma, ovšem pouze jako diváci. Rozhodně ne jako účinkující.

„Tanec, pantomima a herectví platily za něco znevažujícího, co mají provozovat pouze otroci,“ píše německý autor Phillipp Vandenberg (*1941).

Když se tedy Nero objeví jako herec, je to pro Římany stejné, jako by si dnes prezident vyholil hlavu, nabarvil číro a objížděl rockové kluby s punkovou kapelu.

Logicky si časem arogancí, proti které není žádný panovník zcela imunní, i chybami způsobenými snahou vyhovět bohatým i chudým, obě strany znepřátelí. Určitě ovšem není horší než jeho předchůdci či nástupci. Přesto právě z něj historie udělá monstrum.

Pravděpodobně proto, že jako první začne pronásledovat křesťany. Jako záminka však poslouží událost, ve které je zcela nevinně. Velký požár Říma.

Řím hoří a z úzkých uliček není úniku

Požár tehdy není ničím neobvyklým. Hlavním stavebním materiálem je dřevo, protipožární ochrana je nedostatečná. Jenže tentokrát požár přesahuje vše, co kdy oheň Římanům předvedl. V létě roku 64 sužují Řím vedra a je jen otázkou času, než něco chytne.

Ráno 19. července začnou hořet dřevěné kupecké boudy a od nich chytí obří, téměř 600 metrů dlouhý, Circus Maximus.

Ohni hnanému větrem navíc nahrává chaotická nepromyšlená zástavba. Vícepodlažní dřevěné domy jsou namačkané jeden na druhý, neexistují široké ulice, jen úzké křivolaké uličky.

„Ještě navíc zastavěné arkádami, pod nimiž se usadily obchody, dílny, hospody a nevěstince,“ doplňuje Vandeberg. Šest dnů trvá, než hasiči vytvoří prostor, kde strhnou budovy a odstraní vše hořlavé, aby se oheň neměl čím živit.

Přesto trvá ještě několik dnů, než je požár udolán, protože vítr roznáší jiskry a objevují se nová ohniska. Poškozeno je 10 ze 14 městských částí, popelem zcela lehne (podle střízlivých odhadů ignorujících pozdější zveličování) přibližně desetina města. O střechu nad hlavou přijde na 200 000 Římanů.

Nero pomáhá, kde může

Císař se o požáru dozvídá ve svém letním sídle v Kampánii. Okamžitě se tryskem vrací do Říma. Zpočátku sice jen zoufale sleduje rozsah zkázy, zejména destrukci svého sídla, ale poté dělá, co může a bez ohledu na náklady.

Nechává otevřít své zahrady i sídla lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou, ze sýpek v Ostii nechává okamžitě dovézt potraviny. Nezapomíná ani na psychiku a pro uklidnění vyděšených obyvatel dává pořádat obětní slavnosti k uctění bohů.

Sotva je požár zdolán, okamžitě uvolňuje další finanční prostředky na pomoc postiženým a k obnově města, vydává řadu stavebních předpisů, které by měly zabránit dalším velkým požárům.

Jeho součástí jsou nejen rovné široké ulice, ale třeba i nařízení, že v každé novostavbě musí být připraveny nástroje k potírání ohně.

Pomoc Římu ho téměř zruinuje

Kde se tedy vzala obvinění, že nechal Řím zapálit? Nejznámější verze tvrdí, že je šílenec, který si chce požárem navodit tu správnou atmosféru ke zpěvu písně o hořící Troji. Druhá tvrdí, že chce postavit nový Řím, a ten starý mu překáží.

Obě jsou nepodložené a v podstatě i nesmyslné. Nero by jistě nezaložil požár v sousedství svého paláce. „A i kdyby založil, jistě by předtím dal svou sbírku umění a fundus divadelních kostýmů dopravit do bezpečí,“ argumentuje Vandenberg.

Protože pokud někdo požárem tratí, je to Nero, který přichází o umělecké poklady shromažďované mnoho let. Navíc nese hlavní finanční tíhu náhrady škod, zásobování ochromeného města potravinami, sanace sutin i nové výstavby, která ho přivede na pokraj bankrotu.

Přestože svým společenským závazkům dostojí se ctí, budou příští generace Nera vidět jako pomateného žháře, který svou vinu hodil na chudáky křesťany.

Řím hoří a křesťané se radují

Jistě, Nero křesťany pronásleduje.

Jsou tehdy jen pochybnou sektou odpadlou od židovské víry, která oficiálně ani neusiluje o uznání svého náboženství, hlásá blížící se konec světa, do omrzení mluví o zatracení, odmítá římské bohy a popírá dokonce jejich existenci.

Římu působí starosti, protože se šíří jako mor. Přenášený fanatickými misionáři, kteří cílí především na nemajetné a dokonce otroky a lidi mimo zákon. Ze založení požáru je však Nero obviňovat nemusí.

Protože zatímco oni při požáru umírali, křesťané pobíhali po ulicích, zpívali nábožné písně a těšili se na spasení, protože se domnívali, že nastal jimi vyhlížený konec světa. Není divu, že je Římané nenávidí a žalobců je mezi nimi dostatek.

Protože za žhářství a útok proti říši je v Římě trest smrti jde z pohledu zákona o popravy zcela legitimní. Udávaný počet odsouzených přitom roste úměrně s dobou.

Zatímco v roce 249 se mluví jen o jednotlivcích, kteří „čas od času rozhodli se předvést pro posílení víry ostatních svou neústupnost před právem,“ a podle řeckého teologa Órigenése (185–253 n.l.) jich „nebylo mnoho, a dají se snadno spočítat,“ o pár století už historici píší o 11 milionech popravených.

Salámová metoda kronikářů

Půjdeme–li ke zdroji fámy o Nerovi, narazíme na kronikáře, většinou křesťanské. A čím delší doba od požáru uplynula, tím víc mají jasno. Ještě půl století po požáru římský historik Tacitus (55–asi120 n.l.) píše:

„Není známo, zda ke katastrofě došlo náhodou nebo vinou Neronovou, jak praví některé pověsti.“ Ani většina pozdějších historiků, dokonce ani těch křesťanských, kteří se jinak v popisech pronásledování křesťanů vyžívají, Nera s požárem nespojuje.

Dokonce ani Lactantius (asi 260–317), který Nerovu dobu a pronásledování křesťanů rozebírá velmi podrobně.

Původ mýtu pochází nejspíš od polyhistora Suetonia Tranquilla (přibližně 75–140 n.l.), který ovšem nezaznamenává historická fakta, ale dobové drby a anekdoty, které někde zaslechne.

Ale až kronikář církevních dějin Sulpicius Severus (asi 363-425 n.l.) o 300 let později, z Nera udělá šílence, který zapaluje město pro svou kratochvíli. Kteroužto nálepku mu každá další generace přitlouká stále pevněji.