To, co se Středoevropanovi ještě před pár lety zdálo nemožné, se pomalu stává skutečností. Už nejen subsaharská Afrika či jižní Evropa bojují s nedostatkem vody. Tento problém se začíná bytostně týkat i krajiny mezi Krkonošemi a Šumavou.

Což o to, roční úhrn srážek je v našich končinách léta stejný a neměnný. Ale průšvih je, že se mění jejich sezónní rozložení. Sucha střídají přívalové deště, a to má pro podzemní prameny fatální následky. Navíc jsou v některých krajích srážky čím dál vzácnější.

„Prostorové rozložení srážek bylo v roce 2016 značně nerovnoměrné.

Zatímco na východě Čech v Královéhradeckém a Pardubickém kraji napadlo pouze 75 a 80 procent normálu, v některých krajích byly srážkové úhrny vyšší než normál 1961–1990,“ praví se v pravidelné roční zprávě Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Válka o vodní zdroje není v lidské historii neznámým pojmem. Již v roce 2525 před naším letopočtem se do takového konfliktu dostaly dva sumerské městské státy Umma a Lagash mezi řekami Eufrat a Tigris.

Ani v současnosti se takový konflikt nedá vyloučit, hrozí zejména na Blízkém východě.

Rizikovou oblastí je i Egypt, který je, co se týče vody, zcela závislý na řece Nil. Mezi další lokality ohrožené nedostatkem vody patří některé čínské kraje, Indie, okolí Aralského jezera, Střední východ a samozřejmě subsaharská Afrika.

Ostatně slavný spisovatel Mark Twain kdysi prohlásil: „Whisky je určena k tomu, aby se pila, a voda k tomu, aby se o ni bojovalo.“

Podle českých hydrometeorologů však nedostatek vody nehrozí jen oblastem, které obepíná poušť a spaluje horké Slunce. Klimatické změny mají vliv i na kdysi pohodový a mírný pás, ve kterém leží Česká republika.

Teplejší podnebí vede k tomu, že voda se z půdy vypařuje rychleji, což pochopitelně způsobuje sucho. Že se nejedná o žádný výmysl vědců, potvrzují tvrdá data: rok 2016 byl teplotně silně nadprůměrný.

Průměrná roční teplota 8,7 °C byla o 1,2 °C vyšší než normál v letech 1961 až 1990. A letošek? Pražská stanice Klementinum, kde se měření provádějí od roku 1775, zaznamenala, že letošní léto bylo o 2,7 stupně teplejší, než dlouhodobý průměr.

Česká republika má do značné míry smůlu v tom, že na její území žádná voda nepřitéká, pouze z něj odtéká. Suchem nejvíce trpí východní část Čech, Žatecko a jižní a střední Morava.

Měření ukazují, že zásoby podzemních vod ubývají, zejména kvůli nedostatku sněhu v zimním období.

Přívalové deště, které jsou v našich krajích čím dál častějším jevem, zásoby podzemních vod nedoplní. Voda z podobných srážek se totiž do vyprahlé půdy nevsákne, jen po ní steče do koryt potoků a řek, což ve svých důsledcích vede k záplavám. Ty už začínají být běžnou součástí životů obyvatel české kotliny.

K povodním rovněž přispívá i to, jak Češi se svou půdou nakládají. Širé lány či vybetonované parcely pro velkosklady, to je pro záplavy doslova ráj. Erozí poškozená půda, jak v lese, tak na polích, má proti normálu jen poloviční schopnost vodu v sobě udržet.

Z globálního hlediska je největším „žroutem“ vody zemědělství. To ročně využívá 70 % pitné vody, v Africe dokonce 90 %. Měnící se klima bude nutit zemědělce, aby podle něj přizpůsobili svou práci.

Podle vědců z ČHMÚ se více zemědělskou oblastí může stát Vysočina. Zde má být vody přece jen více než v jiných oblastech, ovšem půda zde není tak kvalitní.

V níže položených krajích pak zemědělci budou chtě nechtě začít pěstovat plodiny, které nejsou na vodu tolik náročné, například čirok.

Češi budou také v nejbližší budoucnosti muset ustoupit i od luxusu, jakým je splachování pomocí pitné vody. K podobným účelům bohatě postačí voda dešťová.

Stát sice již spustil program „dešťovka“, který má umožnit v českých obcích stavět nádrže na dešťovou vodu, ten se však zatím rozjíždí velmi zvolna…

Poslední ranou do vazu českému vodnímu hospodářství by pak byla výstavba megalomanských staveb typu kanál Dunaj – Odra – Labe.

O této stavbě sice snil Karel IV. či Antonín Baťa, ani jeden z nich však nemohl mít v ruce studie zpracovávající následky vzniku takového kolosu.

„Výstavba kanálu Dunaj–Odra–Labe v současnosti nemá ekonomické, sociální ani ekologické zdůvodnění a opodstatnění,” praví se ve stanovisku komise pro životní prostředí Akademie věd ČR.