Oba vyčerpaně leží v posteli, když se žena ke svému milovanému přitočí a šeptá mu do ucha: „Radši odjeď z města, něco se bude dít.“ Myslí to v dobrém, aby ho ochránila od nebezpečí.
Přitom několika slovy ovlivní osud celého města, které už záhy přestane existovat.
Na jedné straně nacisté, na druhé zase hrozivá budoucnost v podobě komunismu. Poláci se pokusí vzepřít osudu a 1. srpna 1944 zahájí povstání, které má podle odhadů trvat maximálně deset dní. Nakonec se protáhne na dva měsíce a Němci ho utopí v krvi.
Varšava – centrum zla
Polská situace není vůbec veselá, protože v roce 1939 se stávají další německou kořistí. Aby toho nebylo málo, z druhé strany je napadne Sovětský svaz.
Zbylé území, jež okupují nacisté, dostává název Generální gouvernement a šéfuje mu obávaný Hans Frank (1900–1946). „Máme jedno místo, z něhož vychází všechno zlo. A tím je Varšava,“ nechává se slyšet několikrát.
Souběžně s tím vzniká domácí odboj, který na konci války sní o svobodném a demokratickém Polsku. Je jasné, že nová vláda by měla být ustanovena ještě před tím, než do země vpadne Rudá armáda.
Vůdce Tadeusz Bór-Komorowski (1895–1966) rozplánuje akci už v listopadu 1943. Tehdy počítá s tím, že nacisty překvapí a Rudá armáda po několika dnech přiloží ruku k dílu. Mají přece společného nepřítele, kdyby jen tušil, jak moc se splete…
Město barikád
Sověti se blíží k Varšavě během července 1944 a Komorowskému je jasné, že musí konat. Plán mu schválí exilová vláda v Londýně, datum ale přenechají na něm.
Váhá a přemítá, nakonec stanoví sedmnáctou hodinu 1. srpna 1944. Plán jako by byl šit horkou jehlou, protože vytyčené cíle jsou vágní a Polákům chybí vybavení.
Komorowski počítá s momentem překvapení, ten mu však uzme polská milenka jednoho z německých důstojníků. „Radši odjeď z města,“ šeptá mu v posteli. Místo úprku běží k nadřízenému, a tak nacistické jednotky jsou uvedeny do pohotovosti.
Už není čas vycouvat, a tak vzduch protnou první výstřely. Povstalci slaví dílčí úspěchy, protože získají zbraně, hlavní poštu, elektrárnu a další území. Problém ale je, že ty nejsou vzájemně propojená.
Nepovede se ani převzít kontrolu nad letištěm, a tak polskou metropoli čekají krušné dny. Zapojují se i civilisté, kteří staví barikády.
Semknutý národ
Na základě propočtů se ubraní nanejvýš čtyři dny, poté už doufají na pomocnou ruku ze sovětské strany. Poláci zprvu počítají dílčí úspěchy, situace se začne obracet 4. srpna, kdy se Němci nadechnou k pořádné odpovědi.
Adolf Hitler (1889–1945) šílí, a tak chce povstání potlačit všemi možnými způsoby. Do Varšavy posílá například jednotky Oskara Dirlenwangera (1895–1945), v nichž bychom našli zejména trestance.
Pravou hrůzu prožívají obyvatelé čtvrti Wola, do níž nacisté dorazí a na přímý rozkaz Hitlera odstartují bezbřehé vraždění. Ulicemi teče krev a při třídenním masakru přichází o život přes 50 tisíc mužů, žen a dětí!
Führer doufá, že podobné události Poláky přinutí složit zbraně, mají úplně opačný efekt a povstalci se ještě více semknou. Začátkem srpna dobydou věznici a ruiny někdejšího ghetta.
V jejich úspěších mají nesmazatelnou stopu také děti, kteří lezou do kanalizace a fungují jako spojky. Němci oplácí krvavou kartou, protože každý, kdo je chycen, končí s kulkou v hlavě. A tak je najednou polovina srpna a obě strany jsou v patové situaci.
Přesila k ničemu
„Připomíná mi to bitvu u Stalingradu,“ přemítá Heinrich Himmler (1900–1945) a jen tak mimoděk zahájí zabíjení civilistů ve varšavské čtvrti Ochota. Krvavý účet se zastaví na 10 tisících zmařených životech.
Němci sice mají k dispozici dělostřelectvo a leteckou podporu, v křivolakých uličkách jim je ale taková technologie k ničemu. Do toho všeho se hlásí o slovo Rudá armáda, která dosáhne řeky Visly, jež půlí Varšavu.
K úžasu všech zúčastněných se nic neděje – Sověti čekají. Mezitím povstalcům dochází potraviny, munice a hlavně voda, protože kanalizace jsou plné mrtvol.
„Nebylo problém najít Varšavu, byla vidět na sto kilometrů, protože byla celá v plamenech,“ shodují se britští letci, kteří se pokouší Poláky zásobovat. Jde to velice pomalu, protože Sověti jim nepovolí používat jejich letiště.
Asanace na nacistický způsob
Situace není dlouhodobě udržitelná a když Rudá armáda neudeří, zasednou začátkem září Poláci a nacisté k jednomu stolu. Jednání ale přeruší zvěsti o tom, že Sověti postupují, a tak se rozhovory rozjedou znovu až 28. září.
Na pozadí se rozehrává diplomatická partie, kdy polská exilová vláda tlačí na Stalina, ten zásah odmítá. A tak nastává kapitulace, na papíře stojí datum 2. října 1944 – Poláci vydrží v odporu přes 60 dní!
Němci slíbí, že s vojáky budou zacházet jako s válečnými zajatci, zároveň se vzdají msty na civilním obyvatelstvu. Na 15 tisíc lidí končí v zajateckých táborech, jiní umně splynou s místními.
„Město musí zmizet z povrchu zemského,“ nechává se slyšet Himmler. A jak řekne, tak i udělá. Drtivá většina obyvatel Varšavy musí opustit své bydliště, město duchů navštíví inženýři, kteří korigují demolici.
Do ledna 1945 jde k zemi na 85 % veškeré varšavské zástavby, mezi nimi bychom našli 25 kostelů, Národní knihovnu, 81 základních škol či Varšavskou univerzitu. Až mnohem později historici vyčíslí, že škoda se vyšplhá na 54 miliard amerických dolarů.
Dvojí metr
K penězům musíme připočítat i lidské ztráty, protože v důsledku německých zásahů vyhasíná na 150 tisíc životů, samotné povstání si vyžádá 15 tisíc mrtvých.
Cíl, který Komorowski má, nakonec nevyjde, protože Rudá armáda, jež všem masakrům de facto přihlíží, dobývá Varšavu začátkem roku 1945. Za vojáky kráčí agenti tajné policie NKVD, kteří razantně potlačují jakékoliv svědectví o povstání.
Velká část účastníků končí u výslechů, následně jsou obvinění z fašismu a poslání do gulagu. Na západě je to jiná písnička, protože příběh povstání má hrdinskou aureolu a bojovníky často čeká vyznamenání.
Na vlastní kůži to pocítí i Komorowski, jehož ještě během povstání povýší na vrchního velitele polských ozbrojených sil. Končí sice v německé internaci, odkud ale putuje do Londýna. Tam se snaží bojovat proti komunistům, kteří si brousí zuby na jeho vlast.
Neúspěšně. Chvíli sice působí v exilových kruzích, poté pověsí politiku na hřebík a pracuje jako čalouník. A zatímco jeho jméno postupně zapadá prachem, na význam Varšavského povstání se nezapomíná.
Polský parlament totiž přijímá zákon, v němž prohlásí 1. srpen za státní svátek. Ten je však zaplacen krví.
