„To nevypadá dobře!“ Čankajšek krátce vykoukne z okna a pak ještě v pyžamu tryskem vyběhne z paláce. Přeleze zeď a s kulháním prchá do hor, zatímco kolem něj hvízdají kulky. Stačilo opravdu málo a mohl slavit vítězství. Jenže teď ho Mao zaskočil…
Oba toho mají hodně společného: pocházejí z vesnice, zbožňují ženy, nedůvěřují cizincům, ničeho se neštítí a navzájem se nenávidí. „Byli vytrvalí, nelítostní a silně ctižádostiví,“ přibližuje dobové svědectví dva nesmiřitelné rivaly: Čankajška (1887–1975) a Mao Ce-tunga (1893–1976). Kvůli jejich souboji o to, jakým směrem se země vydá, zemřou v Číně během první poloviny 20. století desítky milionů lidí.
Manželství z rozumu nevydrží
Jejich první setkání v roce 1926 se přitom nese ve zcela jiném duchu. Čankajškův Kuomintang (Národní strana) a Maovi komunisté totiž v té době táhnou za jeden provaz. A to díky revolucionáři a prezidentovi Čínské republiky Sunjatsenovi (1866–1925). Zakladatel Kuomintangu moc dobře ví, že Čínu dříve nebo později napadnou Japonci, a proto krátce před smrtí spojí svoje hnutí s komunisty. Nově vytvořená tzv. „jednotná fronta“ zpočátku slaví úspěch a na severu Číny rozpráší bandity, kteří mají separatistické sklony. Rok 1927 ale všechno změní – křehké spojenectví se rozpadá.
Uteče na poslední chvíli
Moc komunistů stále sílí. A to Čankajšek, nový vůdce Kuomintangu, vidí jen nerad. Bojí se, že brzy ovládnou celou zemi. Proto na ně zaútočí jako první. „V Šanghaji obklíčil a zabil tisíce komunistů a členů odborů,“ uvádí současný americký autor Joseph Cummins. Mao vyvázne ze Šanghaje na poslední chvíli. Stáhne se do hor v provincii Ťiang-si (na jihovýchodě Číny), kde zakládá pevnost Čínská sovětská republika. Bídná situace přinutí Maa v říjnu 1934 Ťiang-si opustit. S téměř 90 000 vojáky se vydává na cestu známou jako Dlouhý pochod. Na sever Číny však o rok později kvůli neustálým útokům armády Kuomintangu dorazí jen 15 000 z nich. Čankajšek tuší, že má vítězství nadosah a chystá se k rozhodujícímu úderu. A tentokrát, oproti svým zvyklostem, nechce na bojišti chybět. Mao toho dokáže využít a Čankajška zajme. Jak rád by ho popravil… Místo toho s ním musí znovu spojit síly, protože Mandžusko (na severovýchodě dnešní Číny) okupují japonské jednotky.
Na míru se nedohodnou
Během války s Japonskem (v letech 1937–1945) oba především sbírají síly a hromadí válečný materiál.„Připravovali se na nevyhnutelnou občanskou válku, jakmile budou Japonci poraženi. Oba byli odhodlání toho druhého jednou provždy rozdrtit,“ vysvětluje Cummins. V srpnu 1945 se podruhé a naposledy setkají, na míru se však nedohodnou. Válka vypuká na jaře 1946. Zkraje vítězí Čankajšek, pak se ale situace obrací. Podpora Kuomintangu slábne. Lidé už mají dost všudypřítomné korupce a krutých praktik jeho tajné policie, jak uvádí Cummins: „V jednom případě bylo třicet studentů z Pekingu, kteří protestovali jen proti nedostatku učebnic, upáleno zaživa.“ Mao přechází do protiofenzivy. Na počátku roku 1948 kontroluje celé Mandžusko a postupuje na jih k Pekingu. Nikdo a nic ho už nedokáže zastavit. Čankajškovi a jeho vládě nezbývá v prosinci 1949 nic jiného než uprchnout na ostrov Tchaj-wan.
