Celé vesnice se hroutí jako malé papírové modely, zmítající se lidská těla žene proud vody a bahna do dálky. Vlny bičují pobřeží a vítr unáší vše, co nemá pevné základy.
Z mapy můžeme škrtat jednu malou aglomeraci za druhou, počty obětí jak na lidských, tak zvířecích, se nikdy nepodaří spolehlivě spočítat. Jisté ale je, že jdou do statisíců…
Severní Indický oceán roku 1970 své suchozemské obyvatele zrovna nešetří. Prožene se tu řada bouří tropické cyklónové sezóny. Ta šestá ale předčí všechny noční můry. Zformuje se 8. listopadu v Bengálském zálivu.
Stane se smutným rekordem známé historie coby nejsmrtonosnější cyklóna vůbec. Jmenuje se Bhola. V první polovině listopadu 1970 tvrdě udeří na Východní Pákistán a také indické Západní Bengálsko. Výjev připomíná biblickou potopu. Nízko položené hustě obydlené oblasti kolem řeky Gangy se mění v malé moře.
Počasí – nezávislost – genocida
Moře se zvedá a vítr běsnící rychlostí 185 km/h smete v první řadě vše, co se nalézá na malých ostrůvcích. 11. listopadu již klepe na dveře pobřeží Východního Pákistánu.
V například jen v upazile, tedy administrativním celku Tazumuddinu na území dnešního Bangladéše, zabije 45% z 167 000 obyvatel. A vláda? Jak se postará o „své“ lidi? Inu, takřka nijak.
Na hlavy pákistánské vlády vedené vojenskou juntou generála Jáhja Chána (1917–1980) se snese kritika vlastního lidu i mezinárodních zástupců. Tragická cyklóna se stane hnacím motorem dlouhodobé nespokojenosti s vládou a boje za samostatnost Bangladéše.
16. prosince 1971 se stane den, kdy vyhlásí nezávislost na Pákistánu. Do růžové budoucnosti je ale daleko. 25. března 1971 generál kývne na genocidu v Bangladéši, kterou nepřežije až 3 000 000 Bengálců.
