Když se mírná řeka pod přívalem monzunových dešťů změní na dravý vodní tok, který nelze jen tak překonat, musí si lidé, žijící v jejím okolí nějak poradit.

A protože příroda jejich život ovlivňuje den co den už stovky let, také výsledné řešení vychází z tohoto těsného pouta.

Na severovýchodě Indie leží malý stát jménem Méghaláj. Tento nádherný kraj je plný vysokých hor, hlubokých roklí, strmých údolí i dech beroucích vodopádů a jeho název znamená „příbytek mraků“. O tom, že je pravdivý, vědí místní lidé své.

V období od června do září tady spadne obrovské množství srážek, v některých zdejších oblastech se díky tomu jejich roční průměr vyšplhá na 12 metrů a obsazují tak první pozice na žebříčku nejvlhčích míst na Zemi.

Zdejší často mělké říčky se pak promění v divoký živel, valící se nespoutaně svým korytem.

Chvála lidské vynalézavosti

Tyto podmínky už v dávných dobách přinutily místní obyvatele, aby se naučili vyrábět mosty, které žádná povodeň ani mohutný proud vody v řece nestrhne. Používají k tomu kořeny stromu fíkovníku pryžodárného (Ficus elastica).

V našich končinách jde o jednu z nejznámějších a nejpěstovanějších pokojových rostlin: fíkus. Tento mohutný strom nemá jen podzemní kořeny, ale také vzdušné, které vyrůstají z jeho kmene i větví.

Existuje několik způsobů, jak z těchto sekundárních kořenů zdejší lidé vyrábějí mosty.

Dlouhé, pevné a trvanlivé

Splétají je ručně, někdy si pomáhají různými podpěrami a lešeními, které rostoucím kořenům poskytují oporu anebo použijí vydlabaný kmen arekové palmy. Ta poslouží jako potrubí, kterým kořenové šlahouny nasměrují na druhý břeh řeky.

Postupem času se kmen rozpadne, ale už je vytvořena síť, zpevněná novými výhonky a posléze dosáhne druhého břehu, kde zakoření. Celý proces trvá nejméně 15 let. Pro větší pevnost mostu se do mezer mezi kořeny umisťují mnohdy i kameny anebo ocelové dráty.

S dalšími léty se konstrukce stane ještě pevnější. Taková struktura odolá i těm nejnepříznivějším klimatickým podmínkám.

Dvě patra

Někdy nejde jen o kořeny jednoho stromy, ale vzájemně se takto propojí důmyslným zapletením kořeny dvou stromů, rostoucích na protilehlých březích. Jindy stavitelé vytvoří most dvoupatrový.

Jeden z nejznámějších leží zhruba 10 kilometrů od města Čérápuňdží ve vesnici Nongriat. Jde vždy o pevné, spolehlivé struktury, které vydrží stovky let.

A nejedná se jen o krátké spojení přes malé říčky, některé mosty měří přes 100 metrů a jsou schopny unést najednou až 50 lidí i vůz s potahem.

V uplynulém čtvrtstoletí však budování těchto přírodních mostů upadlo a i zdejší lidé se raději přes řeku projdou po pohodlném mostě, vybudovaném rychle a z moderních materiálů. Dokonce tradiční kořenové konstrukce moderními stavbami často nahrazují.

Mise na záchranu kořenových mostů

Kromě toho, že nové „živé“ mosty prakticky nevznikají, ty stávající jsou ohroženy mnoha faktory, jako jsou požáry, zub času nebo třeba i stavby silnic.

Do boje na jejich záchranu vytáhl Američan Patrick Rogers, zakladatel projektu Living Root Bridge. Snaží se zmapovat všechny existující mosty a dát o nich vědět světu dříve, než zaniknou.

Při své záslužné práci se snaží spolupracovat s indickou vládou a kulturními institucemi. „Živé kořenové mosty jsou jedny z nejkrásnějších a nejméně obvyklých uměle vytvořených objektů na tváři Země, ale rychle mizí.

Jsou součástí kulturního dědictví nejen Indie, ale i lidstva jako celku. Nemělo by být dovoleno, aby se jejich počet snížil jen na pár náhodně přeživších,“ tvrdí.