Švýcarsko. Tváří se jako ctnostný stát, který se nenechá zatáhnout do války a neušpiní si ruce krví. Po jejím skončení se pak holedbá historkami o hrdinském odporu, bezpečném útočišti pro uprchlíky a neutralitě. Daří se mu to přes 50 let.

V roce 1933 je Německo na mizině. Válečné reparace, hospodářská krize ho táhnou ke krachu, ale Hitler má řešení. Nejprve anšlus, a když dojde i zlato a finance naloupené v Rakousku, následuje blitzkrieg.

Jediná forma války, kdy může Hitler uspět, protože jeho armáda má munici sotva na tři týdny.

Válka kvůli rabování

„Hitlerovo válečné tažení mělo jediný cíl. Rabovat,“ tvrdí sociolog Jean Ziegler. Když přepadne Belgii, Nizozemsko, Dánsko a Francii, jde nejprve po bankách a všem co se dá zpeněžit.

Jenže jak, když Spojenci zahájili blokádu Německa a devizy regulují nízkými limity? Odpovědí je Švýcarsko. Malinká země uprostřed obsazené Evropy, kterou jedinou nechá Hitler na pokoji. Proč si ji nepodrobí jako ty ostatní?

Už tehdy se říká vtip „Proč Hitler nepřepadl Švýcarsko? No, přece nebude útočit na svůj trezor.“ Jenže on to, jak se ukáže, zase tak moc vtip není.

Zlato z čelistí zavražděných

S nadsázkou by se dalo říci, že nebýt Švýcarska, válka by skončila během několika měsíců. „Nepřežili bychom ani čtvrt roku, kdyby nám Švýcarsko přestalo směňovat zlato za devizy,“ přizná později říšský ministr financí Walter Funk (1890-1960).

Jenže Švýcarsko nepřestane, válka se táhne pět let a vyžádá si miliony mrtvých. Svým způsobem mají jejich krev na rukou i švýcarští bankéři.

Během války totiž nacisté uloupí ze zlatých rezerv evropských států přes 470 tun zlata, všechno přetaví do cihel označených říšskou orlicí a smění za devizy přes Švýcarskou národní banku. I když tvrdí, že jde o německé zlaté rezervy, všichni vědí, jak to je.

Švýcarští bankéři nejsou hloupí, ale pro dobrý kšeft jsou ochotní přehlédnout všechno. Dokonce i to, že část tvoří i dentální zlato, vytrhané z čelistí vězňů koncentračních táborů. Navíc Švýcarsko odmítne tyto kšefty zastavit i přes naléhání Spojenců.

Dokonce i poté, co se k tomu písemně zaváží. Poslední nákup 132 zlatých prutů se uskuteční ještě 13. dubna 1945!

Peníze nacistů i jejich obětí

V roce 1946 si sice Američané se Švýcary o jejich pochybném chování promluví, nakonec se však spokojí s pokutu 250 milionů franků, který mají být použity na poválečnou rekonstrukci Evropy.

Což je pakatel, za který si Švýcarsko koupí generální pardon a dál se může tvářit jako neviňátko.

Ač na obchody upozorňuje už v roce 1943 britský ministr zahraničí Anthony Eden (1897–1977), a v letech osmdesátých se jim věnuje kniha švýcarského historika Wernera Ringse (1910-1998), vydrží ticho kolem švýcarských bank až do roku 1996, kdy vše vychází najevo téměř náhodou, jako vedlejší efekt skandálu se spícími účty švýcarských bank.

Ty si otevřeli lidé prchající před nacismem, ale také nacisté, kteří si chystali zadní vrátka, když pochopili, že válka je prohraná. Mnozí válečné peklo nepřežijí a jejich majetek zůstane na účtech.

Chamtivé banky se dohodnou, že ho vydají jen těm, kteří předloží úmrtní list majitele účtu, což je u potomků lidí zavražděných v koncentračních táborech nemožné, neboť nacisté žádné úmrtní listy nevystavují.

„Chování Švýcarů bylo nemorální, sobecké a nehodné demokratického národa,“ píše londýnský deník The Times.

Spící konta odhalí pravdu

Když už jede skandál na plné pecky, o což se postará především americký senátor Alfons D’Amato (*1937), udělají švýcarské úřady další chybu.

Pod nátlakem sice zveřejní seznamy majitelů spících účtů, jenže je zapomenou proškrtat a tak v nich zůstanou i jména nacistických pohlavárů, válečných zločinců a jejich rodinných příslušníků.

Po 50 letech odmítání všech nařčení je ředitel švýcarská Národní banky Hans Mayer nucen přiznat: „Tehdejší vedení banky dost dobře neuvážilo politické následky svých rozhodnutí a činů.“.