Jeho peří se leskne zlatem a nabírá odstíny do purpurové. Velikostí připomíná orla. Ladně dosedne do hnízda – a zahoří jasným plamenem!
Z hromádky popela se zrodí nový život, potomek toho shořelého. Nový fénix. Asi nejslavnější z bájných ptáků najdeme napříč mytologií i pohádkami na mnoha místech světa.
Za tím nejstarším musíme ale zamířit do Egypta, kde se ovšem jmenuje Benu a má podobu konipase, později volavky či sokola s volavčí hlavou. V Heliopoli – dnes části Káhiry – má dokonce vlastní chrám coby zosobnění boha slunce Rea.
Podivuhodného ptáka zmiňuje ostatně i první z velkých antických historiků Hérodotos z Halikarnássu (asi 484–435 př. n. l.). Právě on ptáka prokazatelně jako první zmíní coby Fénixe.
Na ptačí stopě
O kuriózně se množícím ptáku nás informuje i slavný římský básník Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.–17 n. l.): „Většina bytostí je zrozena z jiných, ale existuje i podivný druh, který se reprodukuje sám.
Asyřané mu říkají fénix.“ Zrození fénixe není podle mýtů každoroční podívanou. Opakuje se jen jednou za 500 či dokonce 1000 let. Jasno není ani v tom, zda se „obnoví“ původní opeřenec, či jde o jeho potomka – a existuje i verze, že z popela vznikne vejce.
Zajímavé také je, že fénixe nejde vidět v letu. Může mít na první pohled absurdní příběh vůbec nějaké reálné základy? Křesťanství pojme fénixe coby paralelu ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista. A existuje ještě jedna teze:
Fénix by původně nemusel být vůbec pták, ale například jakýsi předchůdce parního stroje, kterého zkrátka tehdejší lidská mysl nedokáže lépe popsat…