Pokud byste měli vyjmenovat jídla typická pro Francii, určitě by mezi nimi nechyběla bageta a croissant. Jenže ani jedno jedno z těch dvou není tak úplně francouzské.
Bageta
Někdy až metr dlouhé pečivo z bílé mouky je symbolem Francie stejně jako třeba Eiffelovka. Prezident Emmanuel Macron (*1977) ji považuje za národní poklad a chce ji protlačit na seznam UNESCO.
Napoleon nebo horkokrevní dělníci?
O jejím zrození koluje několik legend. Ta nejznámější tvrdí, že ji vymyslel Napoleon (1769–1821), protože typický kulatý bochník chleba je pro armádu nevhodný.
Váží 3 až 6 kilo, nechce se vojákům vejít do torny, špatně se s ním manipuluje, a tak vojevůdce navrhne skladnou bagetu. Potíž je, že bageta není typ trvanlivého pečiva, které by vydrželo čtyři dny, což je jeden z armádních požadavků pro potraviny.
Jiná pověst tvrdí, že za bagetu vděčí Francie stavbě pařížského metra. Dělníci si musí krájet chleba k obědu a protože je velký, jsou i nože velké. A když se chlapi v temných šachtách poperou, tak často dojde i na nože.
A tak se zrodí bageta, kterou není třeba krájet. Vypadá to věrohodně, jenže bageta se v ulicích Paříže objevila mnohem dřív než někoho napadlo stavět metro.
Paříž si zamiluje vídeňský chleba
Rakušan August Zang (1807-1888) si v roce 1839 otevře v Paříži na Rue de Richelieu podnik, který nazve Vídeňská pekárna. Nabízí Pařížanům vídeňské speciality a přijde také s novým způsobem výroby chleba.
Těsto z bílé hladké mouky a piva po nakynutí tvaruje do dlouhých tenkých oválů a peče v páře. Jedním z důvodů je pravděpodobně i to, že tenčí pečivou je rychleji hotové a pekaři tak stihnou upéct Pařížanům čerstvé pečivo ke snídani. Není divu, že si Zangovo křupavé, jemné pečivo rychle oblíbí a přijmou za své.
Croissant
„No dobře, tak je bageta rakouská. Ještě stále máme v záloze croissant,“ kontroval by možná Francouz s odkazem na druhý poklad národní kuchyně. Jenže i tady musíme hrdého Francouze zklamat. I tady směřují všechny stopy do Vídně.
Oslava vítězství i výsměch poraženým
Vše údajně začíná v roce 1683 ve Vídni, obležené armádou Osmanské říše. Legenda praví, že když si jednoho rána pekaři přivstanou, aby obleženému městu pozvedli náladu čerstvým pečivem, všimnou Turků, kteří se chystají město dobýt.
Zburcují obránce a ti útok odrazí. Druhý den pak pekaři jako výsměch Turkům a současně oslavu vítězství tentokrát napečou typické sladké rohlíky ve tvaru půlměsíce coby symbolu Osmanské říše.
Jiné verze praví se tak stalo už v roce 732 po porážce Arabů v bitvě u Tours. A aby toho nebylo málo, Arabové se vytasí s tvrzením, že rohlík odkoukali od Egypťanů, kteří je baštili už 1300 let př.n.l.
Ať tak či onak, rohlíky sice mají tvar půlměsíce, ale těsto je jiné. Listové, které dělá z rohlíku croissant, je sice v té době také na světě, ale k jejich propojení dojde až mnohem později.
Dělostřelec od mouky
A znovu je u toho August Zang. Mladý ambiciózní důstojník zahodí slibnou kariéru dělostřelce, sbalí si kufry, přibalí oblíbené recepty místních pekáren a přestěhuje se do Paříže.
Z bohaté nabídky jeho nové pekárny si Pařížané okamžitě zamilují vedle bagety především sladký rohlík.
Stane se natolik populárním, že ho brzy začnou napodobovat další pekaři, nabízející „vídeňské pečivo“, pro které se časem ujme pojmenování odkazující na jeho charakteristický tvar – croissant čili srpek, půlměsíc.
