Archeologové procházejí na začátku roku Nagevskou poušť. Dnes leží na jihu Izraele, v roce 1914 je pod správou Osmanská říše. Během dvou měsíců projdou velký kus pouště, a když publikují archeologickou zprávu, je plná cenných historických nálezů a informací. Ale zprávy jsou napsány dvě.

Ta druhá zpráva míří na britské armádní velitelství. „Až vypukne válka, přes onu poušť musí projít osmanské jednotky, pokud budou chtít napadnout Egypt. Zpravodajské informace jsou pro nás v téhle chvíli velmi cenné.

Velmi dobrá práce, pánové,“ děkuje archeologům odměřený britský důstojník. „Kdybyste nevěděli, co s kariérou, armáda má dveře otevřené.“ Nabídka začne být aktuální jen pár dní poté, protože válka skutečně vypukne.

A tak se jeden z archeologů, jistý Thomas Edward Lawrence (1888–1935) nechá naverbovat.

Archeolog nebo dobrodruh?

Je to už od mala skutečný dobrodruh. Od svých patnácti tráví volný čas na cestách, kdy mapuje historické památky – nejprve v Anglii, pak na kole procestuje skoro celou Francii.

Na Oxfordu vystuduje historii a o prázdninách se vydá na tříměsíční pěší výlet po křižáckých hradech ve Svaté zemi. Od roku 1910 pracuje jako archeolog v Karchemiši v dnešní severní Sýrii.

Zde získá všechny své dovednosti, které následně může uplatnit v práci pro armádu, když se stane zpravodajcem v Káhiře. V té době s Brity naváže kontakt král Husajn ibn Alí al-Hášimí (1854–1931). Nabízí spojenectví výměnou za svobodný arabský stát.

Každá pomoc něco stojí

Jednání jsou bouřlivá. Francouzští spojenci jsou významně proti. „Messieurs, Sýrie bude francouzskou kolonií, nikoliv svobodným arabským státem.

To je snad jasné!“ Také Indie s tím má problém – území Mezopotámie pod britskou nadvládou znamená lepší zásobování jejich vlastní země. Ale na dlouhé debaty není čas. Král Husajn dá Britům ultimátum: Buď mu svobodu dají oni, nebo Osmané.

Britové, kteří začínají mít u nepříliš úspěšné invaze do Gallipoli potíže, nemají na výběr. Na jaře 1916 arabské povstání začne, ale po pár týdnech uvízne na mrtvém bodě.

Dokonce hrozí, že Osmané postoupí podél pobřeží a znovu dobijí Mekku, odkud proti nim kuje pikle král Husajn.

Lawrence je spolu s mnoha dalšími vyslán přímo na místo, aby sbíral zpravodajské informace a pomáhal koordinovat akce povstalců s pravidelnými britskými jednotkami. Jako jeden z mála si ale získá důvěru a pronikne až k samotným vůdcům povstání.

Spřátelí se s princem Fajsalem (1883–1933), který jako jeden z mála má dostatek úcty a uznání od ostatních kmenů, aby povstání mohl vést.

Vstříc arabskému království

Lokomotiva supí po jednokolejné trati k jihu. Vagony jsou plné zásob a tolik očekávaných posil. Ale pak vlak najede na minu a ozve se výbuch. Najednou z okolních skal zní křik.

Beduíni na velbloudech se hrnou k vlaku a ostřelují osmanské vojáky jako kuřata na střelnici. Každý se bere, co se mu líbí, kořist je veliká. A Lawrence ví, že tohle není zdaleka jediný útok na vlak. V průběhu jara útočí na koleje po celé délce tratě.

Někdy jen zničí koleje, jindy má štěstí a zničí i lokomotivu. Nepřítel musí vyčlenit četné jednotky na ochranu stanic a vynaložit velké prostředky na neustálé opravy.

A i to je důsledek, že osmanská ofenzíva proti Janbú pohoří a Osmané se z útočných pozic začnou stahovat do obranných.

Překročit nepřekročitelnou poušť

Ve Fajsalově stanu vládne napjatá atmosféra. Vzduch voní kouřem z vodní dýmky, Lawrence upíjí čaj. „Musíme zaútočit na Akabu, výsosti. Je to poslední osmanský přístav, který ohrožuje naše postavení.“ Ale nikomu se do útoku nechce.

Fajsal oponuje:„Akaba je z moře chráněna děly a z vnitrozemí pouští, kterou nelze překročit.“ Ale Lawrence se nevzdává. „Nejde překročit? Říká kdo?“ A Lawrence s armádou poušť překročí a zaútočí na přístav z nečekané strany.

Během pár hodin je město pod arabskou nadvládou. Teprve tehdy Lawrence přizná, že o celé akci neinformoval vedení z obav, aby mu akci nezatrhli.

Není všechno zlato, co se třpytí

Lawrence podniká partyzánské útoky další měsíce, a poslední měsíce války s masivní podporou Britské armády, včetně letectva, dobydou Fajsalovi muži Damašek. Osmanská armáda se dává na ústup a opouští Blízký východ.

„Posílám Vaší Výsosti mé pozdravy a nejsrdečnější gratulace k velkému úspěchu vašich udatných jednotek,“ píše Fajsalovi velitel britských sil v Egyptě, generál Edmund Allendy (1861–1936).

„Díky našemu společnému úsilí je osmanská armáda všude na úplném ústupu.“ Arabské povstání je úspěšné, díky němu Dohoda na blízkém východě zvítězí, a Osmanská říše se nakonec skutečně rozpadá. Je čas odměn.

Plány v plánech jiných plánů

V roce 1916 začnou tajná jednání mezi Francií a Anglií. Jejich výsledkem je tzv. Sykes-Picotova dohoda, která rozděluje území blízkého východu mezi koloniální britskou a francouzskou vládu. Vše se provalí v roce 1917.

„Vždyť tahle smlouva popírá všechny sliby, které jsme našim spojencům dali!“ běsní Lawrenc, ale marně.

Po válce sice Fajsal na chvíli svému království vládne, ale do pár let je vyhnán a podle hranic nakreslených kdesi v Londýně se rozmístí francouzští a britští vojáci. Sám Lawrence se ještě pokouší běh dějin změnit, ale marně.

Umírá při motocyklové nehodě v roce 1935 a tahle zrada vnoří Blízký východ do krvavých nepokojů, které trvají i staletí poté.