Když 11. dubna 1970 startoval do vesmíru let Apollo 13, byla to už sedmá výprava k Měsíci a třetí, která na něm měla přistát. Šlo už vlastně o rutinu a kdosi v řídícím středisku dokonce během bezproblémového letu prohlásil, že se unudí k slzám. Ve zlomku vteřiny se ale z téhle cesty stal boj o život tří astronautů.

Trojice mužů, velitel Jim Lovell, pilot velitelského modulu Jim Swigert a pilot lunární sekce Fred Haise, byla 14. dubna už jen necelých 80 tisíc kilometrů od Měsíce, když dostali ze střediska pokyn, aby zapnuli aparaturu na promíchání kyslíku v nádržích.

V podstatě naprosto triviální úkol. Jenže tentokrát se něco krutě zvrtlo. Ozvala se obrovská rána a v kabině se rozječel poplašný signál.

„HOUSTONE, MÁME PROBLÉM!“

Ano, tahle notoricky známá věta pochází právě z paluby Apolla 13. A problém tři muži v modulu vskutku měli. Výbuch rozerval jednu z nádrží a poškodil druhou, ze které jim kyslík unikal do vesmíru.

Sotva stačili naplnit pomocné nádrže v sekci, aby vůbec měli co dýchat. Věděli, že s přistáním na Měsíci je konec a že se musí co nejrychleji začít vracet k Zemi. Ale jak?

Věcí, které na palubě vypovídaly službu, rapidně přibývalo a loď po nenávratové dráze pořád směřovala od Země.

V řídícím středisku se mezitím do záchranné akce zapojil, kdo mohl, ale manuál NASA s výbuchem nádrže vůbec nepočítal a nikdo ji nikdy nevyzkoušel. Šlo tak v podstatě o experimentování.

Začali snižovat spotřebu energie a také vody – kosmonauti jí potřebovali mít dostatek pro návrat. I když dělali, co se dalo, nakonec srazili spotřebu jen natolik, že posádka musela vydržet se dvěma deci vody denně a v teplotách nižších než deset stupňů.

Kosmonauti se z velitelské sekce přesunuli do lunárního modulu, který měl vlastní zásoby kyslíku – byl jejich jedinou nadějí. Tady ale nastal další problém. Filtr nestíhal čistit vzduch, protože modul byl konstruovaný jen pro dvě osoby.

V řídícím středisku v Houstonu tedy začali z vybavení kosmonautů stavět improvizovanou vylepšenou čističku a podle jejich instrukcí ji pak na palubě sestavila posádka.

Aby vydrželi nízké teploty, Lovell a Haise si navlékli vybavení pro vycházku na Měsíci a Swigert, který ho coby pilot velitelské sekce neměl, na sebe vrstvil všechno, co našel.

PŘISTÁNÍ TRVALO PŘES PĚT MINUT

Šestý den od začátku mise loď konečně vstoupila do zemské atmosféry. V tu chvíli se přeruší spojení, protože kolem lodi všechno hoří. Nikdo ale netušil, jestli nebude hořet i loď samotná.

Pokud totiž výbuch poškodil ochranný tepelný štít, posádka by neměla nejmenší šanci přežít. Otázkou byl i stav padáků. Sestup, který normálně trvá tři minuty, trval v případě Apolla 13 přes pět minut a v Houstonu trnuli hrůzou. Pak se ale spojení obnovilo a ozval se velitel Lovell.

Tepelný štít vydržel. Padáky také. Lovell, Haise a Swigert se promrzlí, vyčerpaní, ale neskutečně šťastní vrátili po třech dnech martýria zpět na Zemi. Nejšťastnější neúspěch historie kosmonautiky byl na světě.