Byť Adolf Hitler a jeho suita nenáviděli Slovany, i mezi nimi se našlo dost lidí, kteří byli ochotni se s nelidským nacistickým režimem zaplést. Takovým byl i Ante Pavelić, chorvatský fašistický politik.

Jugoslávie, podobně jako Československo, vznikla v roce 1918, tehdy se však tento mnohonárodnostní útvar jmenoval Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Již v počátcích své existence byla Jugoslávie značně nestabilní zemí.

Národnostní třenice a časté střídání vlád a různé nepokoje vedly v roce 1929 tehdejšího krále Alexandra I. (1888–1934) k vyhlášení samovlády.

Předtím, než se Alexandr I. stal samovládcem, byl Pavelić poslancem Skupštiny (parlamentu) za nacionalistickou Stranu práva.

V onom roce 1929 Pavelić volí emigraci do bulharské metropole Sofie a o rok později za jeho přispění vzniká v Itálii hnutí Ustaša (pomsta). Nejednalo se o nic jiného, než o teroristickou organizaci.

V roce 1933 se Ustaša pokusila vylodit na jugoslávském pobřeží, pravidelná armáda je však odrazila.

Ustašovci si spravili chuť o rok později, když v Marseilles spáchali atentát na Alexandra I. Další obětí se stal i francouzský ministr zahraničí Louis Barthou (1862–1934), který prosazoval francouzské spojenectví s Československem. Od té doby se francouzská politika od ČSR postupně odkláněla.

V roce 1941 Jugoslávie přistupuje na přímé politické spojenectví s Hitlerem. To ovšem vyvolává rozsáhlé nepokoje a regent princ Pavel, který k paktu přistoupil, je nucen odstoupit.

Armáda provedla převrat a hodlala provádět politiku neutrality, což byla v té době poněkud naivní představa. Bělehrad ujistil Berlín, že změna vlády není namířena proti němu, leč Hitler odmítal přistoupit na to, že by si Jugoslávie mohla dělat vlastní politiku.

Odpověď nacistů však byla rychlá a zdrcující. Jugoslávská armáda vyzbrojená především zbraněmi československé výroby byla vnitřně zcela rozleptána. Chorvaté masově dezertovali, když se dozvěděli, že jim Hitler dovolí mít svůj vlastní stát.

Pavelić se v tu chvíli vrací do vlasti a startuje další životní etapu. Chorvatsko sice přišlo o kus pobřeží ve prospěch Itálie, nicméně pod správu Záhřebu se dostala Bosna a Hercegovina. Pavelić se stal poglavnikem, tedy vůdcem chorvatského státu.

 Chorvatsko se stalo italským satelitním státem. Nesmělo budovat válečné námořnictvo ani stavět vojenské objekty na jaderském pobřeží a nemohlo uzavírat bez italského vědomí mezinárodní smlouvy. Vnitřní režim Pavelićova režimu byl nesmírně krutý.

Represe vůči Srbům, Romům a Židům přerostly v genocidu. Stejně tak byli nekompromisně likvidováni političtí odpůrci nového režimu. Smutně proslulý byl koncentrační tábor Jasenovac, kde zahynulo podle odhadů 800 000 lidí.

Italský novinář Curzio Malaparte (1898–1957) vzpomínal, kterak Paveliće jednou navštívil. Všiml si, že vedle stolu je plný kbelík čehosi, co připomíná škeble. Zeptal se: „Dalmatské škeble?“ Pavelič odpověděl: „Kdepak. To je dar mých věrných ustašovců. 20 kilo lidských očí.“

Režim však ovládal jen asi dvě třetiny země. Proti ustašovcům vystupovali především komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Tita (1892–1980) a srbských oddílů zvaných Četnici. Obě hnutí nebojovala jen proti Chorvatům, ale i mezi sebou.

Od roku 1943, kdy se Itálie vzdala, získávali navrch Titovi partyzáni. Právě Tito poté vyhlásil novou Jugoslávii. Ante Pavelić nakonec spravedlnosti unikl. V roce 1945 přes Itálii zmizel do Argentiny. V emigraci také založil chorvatskou exilovou vládu.

Tu však nikdo nebral vážně. Za válečné zločiny byl v obnovené Jugoslávii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. 10. dubna 1957, v den 16. výročí vzniku ustašovského režimu v Chorvatsku, byl Pavelić vážně zraněn při atentátu.

Na svědomí jej pravděpodobně měla jugoslávská tajná služba. O dva týdny později se vláda Argentiny rozhodla vydat Paveliće do Jugoslávie.

Pavelić se začal skrývat, až se v roce 1959 objevil ve Španělsku, kde strávil několik posledních měsíců svého života pod ochranou frankistického režimu.