Už na konzervatoři o ní kantoři prohlašují, že dokáže zahrát cokoliv. A nemýlí se. Září v komediích i srdcervoucích dramatech. Diváci ji milují. Pro mnohé z nich zůstává Annie Girardotová (1931–2011) dodnes nepřekonanou královnou francouzského filmu.

Divadlo ji přitahuje už od útlého dětství. Nejprve se sice po matčině vzoru vrhne na dráhu zdravotní sestry, její touha po prknech, která znamenají svět, je však příliš silná. Naplňovat ji začne nejprve v hereckých kurzech a od roku 1949 na pařížské konzervatoři. Spolu s pohledným mladíkem Vivim žije bohémských životem v podkrovním bytě na Montmartru. Po večerech zpívá pod pseudonymem Annie Girardová v přilehlém kabaretu nebo flámuje se spolužáky Jeanem-Paulem Belmondem (*1933) či Jeanem Rochefortem (*1930) a do toho ve škole sbírá jednoho ocenění za druhým. 

Nový účes, nový styl

Idylka končí ve chvíli, kdy Annie začne náhle uprostřed jednoho ze školních představení krvácet. Okamžitě ví, že je zle. Už nějakou dobu je v jiném stavu. „Po návratu domů jsem potratila, jak jsem předpokládala. Maminka byla u mě a poskytla mi první pomoc… Toho dítěte budu vždy litovat.“ Její studijní úspěchy jí nakonec vydláždí cestu až na jeviště věhlasného divadla Comédie-Française. Tady si Annie Girardotovou po jedné ze zkoušek hry Psací stroj bere do parády slavný režisér Jean Cocteau (1889–1963). „To vrabčí hnízdo sundáš!“ dává povel, zatímco vytáčí číslo svého kadeřníka. „Tuhle mi vezmeš pěkně nakrátko!“ instruuje poté muže s nůžkami. Ze salonu odchází mladá herečka s takřka chlapeckým účesem, který se na další dlouhá léta stává jejím poznávacím znamením. „Nový účes mi dal styl, udělal ze mě osobnost.“

Vzhůru na riviéru

V té době už napilno koketuje s filmovým světem. Role nejsou ničím výrazné, Annie však pomáhají odhrnout oponu před stříbrným plátnem. Její filmové aktivity ale příliš nevoní domovské divadelní scéně. „Dohrajete sezonu a vypadnete,“ zní po několika vzrušených výměnách názorů neúprosný verdikt hlavounů z Comédie-Française. Přijít na jiné myšlenky se rozhodne na riviéře, kam pár měsíců nato odjíždí spolu se svým novým objevem, režisérem Norbertem Carbonneauxem (1918–1997). Výlet se pro ni však málem stane osudným. Jedno nenadále štípnutí medúzy do slabin v Saint-Tropez probudí v jejím těle vážnou infekci. Není schopná se ani postavit na nohy. „Ta strašná infekce mi pomalu stravovala vaječníky.“ Z nejhoršího ji tahají antibiotika a injekce.

Osudová přitažlivost

O pár měsíců později však už zase srší úsměvy a sebevědomím, to když na ni v roce 1958 ukáže slavný režisér Luchino Visconti (1906–1976) jako na partnerku Jeana Maraise (1913–1998) ve hře Dva na houpačce. Nedlouho poté se jí plní dětský sen, když se seznamuje s Edith Piaf (1915–1963). Mezi oběma ženami se vytvoří hluboký přátelský vztah, který přetne až zpěvaččina smrt. Druhé osudové setkání přichází v roce 1959 během hereckých zkoušek pro Viscontiho film Rocco a jeho bratři. Tehdy poprvé pohlédne do očí velkého, statného muže, italského herce Renata Salvatoriho (1933–1988). Je to láska na první pohled. Alespoň pro Annie. „První večer jsem se vrátila počestně do hotelu. Druhou noc ale už trávila v jeho náručí.“

 Jsme si kvit!

Náhlá spalující vášeň přebije všechny Salvatoriho neřesti – chlast, ženské, žárlivost, karban i nekontrolované záchvaty vzteku, které často pořádně bolí. „S Renatem jsem poznala to uhranutí, kdy člověk miluje a zároveň má strach.“ Na začátku roku 1962 posvětí oba milenci svůj bouřlivý vztah svatebním slibem. K oltáři kráčí nevěsta v norkovém kožichu, pod kterým schovává vzdouvající se břicho. Dcera Giulia přijde na svět 4. července 1962. To už se Annie pomalu, ale jistě zabydluje v elitní herecké lize. Zatímco její věhlas stoupá, vztah s Renatem míří opačným směrem. Už má po krk jeho věčných záletů. Místo rozvodu se mu však rozhodne oplácet stejnou mincí. Stejně jako on vyráží na lov, flirtuje, užívá si nevázaných milostných avantýr i cituplnějších vztahů většinou s kolegy z branže. A do toho hraje jako o život. A výhradně hlavní role. V 70. letech se stává skutečnou superstar francouzského filmu. Ať už se objeví v dramatech (Umřít na lásku, Není kouře bez ohně, Prožít si své peklo), či komediích (Něžné kuře, Jeden hot a druhý čehý, Sukničkář), pokaždé vyvolá bouřlivé ovace. I přes příval slávy však stále zůstává sama sebou – energickou, bezprostřední a občas výbušnou dračicí bez přehnaného studu. V roce 1973 se ve filmu Léčba šokem klidně svlékne do naha. Jako praktikující nudistka v tom má ostatně už praxi.

Ústup ze slávy

Od 80. let začíná její hvězda pomalu hasnout. Velkých hereckých příležitostí ubývá a místo nich stíhá Annie jedna pohroma za druhou. Začne to nešťastným nápadem vrátit lesk zavřenému divadlu Casino de Paris, které si pronajme spolu se svým tehdejším partnerem, scenáristou, textařem, hudebníkem a režisérem Bobem Decoutem (*1945). Nepočítá však s nenávistnými útoky francouzského tisku, který na ní nenechá nit suchou. Obviní herečku, že na celém projektu chce jen zbohatnout, a představení naprosto ztrhá. A dosáhne svého. Diváci, zpitomělí novinářskými výpady, se divadlu vyhýbají obloukem. To nedlouho po svém otevření zkrachuje. Jediné, co stárnoucí herečce zůstane, jsou dluhy. Trvá řadu let, než je splatí. Nastalé deprese léčí alkoholem. Koketuje s kokainem. V březnu 1988 přichází další rána. Její milovaný Renato umírá. „Kuchařka Odabella mi řekla, že křičel naše jména: „Annie! Annie! Giulio!“ Rok po manželovi ztrácí i zbožňovanou matku. „Připadala jsem si jako rostlina bez zahradníka,“ říká. Jedinou její radostí se v těch smutných letech stává narození vnučky Loly.

Smutný konec velké hvězdy

Na nějaký čas se odmlčí. Z částečného zapomnění ji vytahuje až rok 1995 a role ve filmu Bídníci 20. století. „Můj výstup trval jen několik minut, ale dala jsem do něj celou svou hubatost, vztek a beznaděj z toho, že jsem celá ta léta vůbec netočila.“ Její výkon ocení diváci i kritika, která ji obdaruje Césarem, francouzskou obdobou Oscara. Tutéž soškou získá i o šest let později za vedlejší roli ve snímku Pianistka. Ve stejné době jí však život přichystá další kopanec. Tentokrát osudný. Když na jevišti náhle zapomene slova písně, kterou dobře zná, nepřikládá tomu velkou váhu. Výpadky paměti jsou ale čím dál častější. Začíná se smiřovat s tím, co se zatím kolem ní jen šeptá. Trpí Alzheimerovou chorobou. Bojuje statečně. Nepřítel je však v přesile. Poslední měsíce života prožije v pařížském sanatoriu, oproštěná od vzpomínek na svou minulost. V pondělí 28. února 2011 zavře své hnědé oči navždy. Za ruku ji drží její dcera a vnučka.