„Richard nic špatného neudělal a já nepřestanu bojovat za spravedlnost,“ prohlásí Anna, když jí milovaného manžela odsoudí k smrti.

Anna Schoefflerová (1898–1994) žije v německém městečku Markgröningen neží jí krize přiměje emigrovat. V New Yorku, kde přistává 1. ledna 1924, se jí ujme pradlena Lena Aldingerová.

Pomůže jí získat práci služky, a aby se necítila tak sama, zve ji často k sobě.

Při jedné z návštěv se pětadvacetiletá Anna seznámí s jejím podnájemníkem, německým emigrantem Richardem Hauptmannem (1899–1936), který do New Yorku dorazil jen o pár týdnů dříve než ona. „Byl to hezký a ohleduplný chlap.

Ochotně mě tehdy doprovodil na stanici metra,“ vzpomíná Anna na první setkání. Začnou se vídat častěji a 10. října 1924 se vezmou. On pracuje jako tesař, ona jako pekařka.

Richard každý den přichází do pekařství, pomáhá jí uklidit a společně se pak vrací domů. Šetří a pomalu se vzmáhají. Koupí si do konce vlastní auto, zeleného Dodge, se kterým procestují Ameriku. Navštíví Kanadu, Yosemitský park i Beverly Hills.

Najezdí téměř 25 000 km než se na podzim 1933 jejich štěstí dovrší. „Bůh nás ve své dobrotě obdaroval synem Manfredem. Krásným chlapečkem, který se stal cílem naší veškeré lásky a laskavosti,“ píše v dopise šťastný otec. Anna dodává:

„Žili jsme skromně, ale měli vše co jsme potřebovali. Byli jsme šťastní.“ Naposledy 19. září 1934, kdy Anna se synem v náručí zamává manželovi odjíždějícímu do práce. O pár minut později je Richard zadržen policií.

Její výpověď neberou vážně

Šokovaná Anna se dozvídá, že ho viní z únosu a smrti syna slavného letce Charlese Lindbergha (1902–1974). „Každý den jsem čekala, že se mi vrátí. Byl nevinný. Řekl pravdu. Tak se přece neměl čeho bát,“ říká.

Jenže v soudní síni z něj žalobce udělá zrůdu a celá Amerika ho nenávidí. Vždyť vztáhl ruku na dítě člověka milovaného celým národem. Jenže Anna trvá na tom, že je nevinný.

„V noci 1. března 1932 mne manžel jako každý den vyzvedl v pekárně, jeli jsme domů a byli tam celou noc.“ Její výpověď neberou v potaz, přestože ji potvrdí několik dalších svědků. Když je odsouzen k smrti, Anna je v šoku.

Zasvětí život boji za manžela

„Jsem nevinný,“ jsou jeho poslední slova, než je po zamítnutí odvolání 3. dubna 1936 popraven. Anna se vrací do New Yorku a dál pracuje v pekárně. Sousedé ji podporují a nikdo jí neřekne křivého slova.

A když ji Manfredův učitel naznačí, že by si měla změnit příjmení, protože děti jejího syna uráží, odmítne. „Můj manžel nic špatného neudělal, abych se za jeho jméno styděla.“ Nikdy se znovu nevdá. „Žádný muž mi nemůže nahradit Richarda.

Kdyby všichni byli jako on, svět by byl šťastné místo,“ tvrdí a zasvětí život boji za jeho očištění. Dalších 58 let opakovaně žádá o revizi případu a přístup k zapečetěným spisům.

Opakovaně podává žalobu na státního žalobce Davida Wilentze (1894–1988), státní policii i svědky. Všechny jsou zamítnuty. Z důvodu neoprávněnosti, imunity, nebo promlčení.

Boj zastaví až smrt

„Po letech marného boje už nemám žádné peníze, přesto vás žádám, pomozte mi,“ obrací se v roce 1981 na právníka Roberta Bryana. Společně v roce 1982 podávají novou žalobu.

Tvrdí, že mohou prokázat, že „prokurátor i další lhali, upřeli Richardu Hauptmannovi právo na spravedlivý proces a zadržovali informace, které by vedly k jeho osvobození.“ Soud žalobu zamítne. Vyslechnout ji odmítá i každý guvernér, na kterého se obrací.

„Mým jediným přáním je spravedlnost,“ opakuje, ale toto přání se jí nesplní. Umírá ve věku 95 let, v den 69. výročí jejich svatby, aniž dosáhne cíle. „V mých očích byla Anna hrdinkou. Její láska k manželovi byla bezmezná,“ prohlásí Bryan.

Svou vytrvalostí si Anna získá obdiv i u těch, kteří věří, že Richard Hauptmann vinen byl.