Z krvavých bojů první světové války si více než 21 milionů vojáků odnáší kromě doživotního traumatu také těžká zranění a ošklivě zdeformované části těla. Těm, kteří přijdou o část obličeje, se však jedna neobyčejná sochařka rozhodne změnit život.

Narodí se jako Anna Coleman Wattsová (1878–1939) v městečku Bryn Mawr na jihovýchodě Pensylvánie. V Evropě vystuduje sochařství a provdá se za pediatra Maynarda Ladda (1873–1942).

V roce 1905 se společně přestěhují do Bostonu, kde Anna pokračuje ve studiu na umělecké škole. Založí si i vlastní ateliér, kde se věnuje především tvorbě bust a fontán.

Roku 1914 zakládá uměleckou skupinu Guild of Boston Artists, svá díla brzy vystavuje po celém státě a získá si zasloužený obdiv.

Vyvrhelové společnosti

S příchodem 1. světové války se Maynard stane ředitelem oddělení Červeného kříže pro záležitosti dětí, se sídlem ve francouzském městě Toul, kam se Laddovi roku 1917 stěhují.

Krátce před koncem války se vojáci začínají vracet do svých domovů a z fronty si s sebou přinášejí četná zranění. Přestože jsou zdravotnické metody dost pokročilé na to, aby řadu z nich zachránily, po operacích jim zůstávají ošklivé jizvy.

S návratem do běžného života mají největší problém ti se znetvořeným obličejem – společnost je odmítá a straní se jich.

Osudové setkání

V té době se se Anna seznámí s britským sochařem Francisem Derwentem Woodem (1871–1926), který se věnuje výrobě masek pro zraněné vojáky. Jeho práce ji naprosto nadchne, rozhodne se proto využít svůj neobyčejný talent a jít v jeho stopách.

Ještě koncem téhož roku otevírá v Paříži vlastní ateliér Studio for Portrait Masks, který funguje pod záštitou Červeného kříže. Tam Anna neúnavně pracuje na výrobě masek pro zraněné veterány, kterým tak vrátí ztracené sebevědomí a usnadní zbytek života.

Zosobněná preciznost

Během celého procesu dbá především na to, aby se cítili co nejpohodlněji a o jejich zraněních nikdy nemluví. Nejprve vytvoří sádrový odlitek celého obličeje a nechá ho pořádně uschnout.

Podle něj pak vyrobí tenkou masku z gutaperči, pevné a pružné gumy podobné kaučuku. Pro přesnost rekonstrukce chybějící části obličeje se při jejím tvarování řídí fotografiemi zákazníků z doby před válkou.

Dbá při tom na každý detail – barvu masky tónuje tak dlouho, dokud přesně neodpovídá barvě pleti. K imitaci řas, obočí a knírů používá pravé lidské vlasy.

Změní desítky životů

Masku pak na obličej připevní pomocí tenkých strun. Menším problémem je kvůli použitým materiálům její váha, která se pohybuje mezi 113 a 255 gramy – někteří muži proto musejí nosit brýle bez dioptrií, aby masky na obličeji udrželi.

Přesto se těší obrovskému úspěchu, během jednoho roku Anna vytvoří více než 100 originálních kousků! Její srdce plesá nad pozitivními ohlasy zákazníků. „Díky Vám budu mít domov. Můj vzhled již neodpuzuje ženu, kterou miluji… Stane se mojí manželkou,“ píše jeden z nich.

Všechna čest!

V prosinci roku 1918 je ale Anna nucena studio kvůli ztrátě dotací zavřít. Opustí Francii a vrací se zpět do Bostonu, kde se i nadále věnuje umění. A zásluhy?

Těch se jí přece jen dostane, v roce 1932 jí francouzská vláda udělí rytířskou medaili Řádu čestné legie, nejvyšší možné státní vyznamenání! O čtyři roky později se rozhodne odebrat do důchodu, který tráví v Kalifornii, než roku 1939 zemře.

Zanechá tak po sobě desítky šťastných rodin a položené základy anaplastologie, která se dodnes zabývá výrobou silikonových protéz.