První zakázka na výzdobu zámku Emmahof v Hrušovanech nad Jevišovkou Alfonsi Muchovi vynese peníze, které použije v roce 1885 na studia Akademie umění v Mnichově a poté na pařížské Akademii Julian.
V Paříži čeká malíř Alfons Mucha (1860–1939) na svoji šanci. Pomůže mu náhoda.
Přítel, maďarský grafik Géza Kádár (1876–1952), ho v roce 1894 požádá, jestli by za něj během Vánoc neudělal korektury nátisků v tiskárně Lemercier. Alfons souhlasí. Když o svátcích tráví čas v tiskárně, zazvoní tam telefon.
Volá herečka Sarah Bernhardtová (1844–1923). Nutně potřebuje nový plakát na představení Gismondy od dramatika Victoriena Sardoua (1831–1908).
Termín je šibeniční, hrát se bude už 4. ledna 1895. Jenže všichni známí ilustrátoři si během svátků vzali volno. Zoufalý ředitel tiskárny Monsieur de Brunhoff nakonec požádá Muchu, který kývne. Diva je z jeho díla nadšená.
Britský historik umění Victor Arwas (1937–2010) poznamenává: „Byla to taková Sarah, jakou se viděla ona sama, nikoli žena po padesátce, ale éterická, nestárnoucí bytost, čarodějka jeviště. Neprodleně s Muchou uzavřela pětiletou smlouvu.“
Vítězství bez konkursu
Plakát se stává sběratelským artiklem. Muchu obdivuje celá Paříž.
Umělec zhotovuje i divadelní dekorace, kostýmy, scény a společně s odezvou na Bernhardtové představení se jeho sláva šíří Evropou a pronikne i do USA. Když tam v roce 1904 dorazí, usadí na Cape Cod a věnuje se hlavně portrétování.
Amerického průmyslníka Charlese Cranea (1858–1939) požádá, zda by financoval cyklus dvaceti obrazů zachycujících české a slovanské dějiny. Crane se rozmýšlí. V roce 1909 se Mucha na skok objevuje v Čechách.
Architekt Osvald Polívka (1859–1931), tvůrce Obecního domu, mu nabídne, aby se podílel na jeho výzdobě. Malíř souhlasí a 2. října 1909 spolu podepíšou smlouvu na dekorování Primátorského sálu.
Jenže jakmile se to dozví pražští umělci, vypukne poprask. Nezúčastnil se konkurzu! Všichni na něj útočí. Mají ho za cizáka, který se konečně obtěžoval poctít návštěvou svoji vlast. Zastane se ho jenom novinář Václav Hladík (1868–1913):
„Mucha není členem žádného spolku uměleckého, a tudíž není vynášen žádnou klikou“ píše.
Tehdy už je Mucha znovu v USA. „V zemi, kde každý záviděl každému, kde každá soutěž byla obestřena pletichami a intrikami, se nedalo nic jiného čekat,“ poznamenává k reakcím historik Jan Boněk (1945‒2016).
Němcům vadí zednářství
Pozdvižení budí skutečnost, že malíř chce zaplatit jenom náklady spojené s pořízením návrhů. Samotnou práci udělá zdarma. Olej do ohně přilije i další Muchův návrh, že městu Praze daruje chystaný cyklus obrazů Slovanská epopej. Který Crane bude financovat.
Kritik Miloš Jiránek (1875–1911) zuří: „V Evropě jest dávno odbyto toto neblahé ideové umění a nemá, kam by hlavu složilo, jen u nás vítá se s otevřenou náručí ještě dnes!“ Mucha na cyklu pracuje na západočeském zámku Zbiroh.
Uzavře smlouvu s pražským magistrátem, která mu ukládá odevzdat každý rok tři plátna buď 8 x 6 nebo 9 x 7 metrů. Práce na díle se protáhnou a předává ho až 1. září 1928. V té době ale už není potřeba posilovat národního ducha Čechů.
Vždyť samostatné Československo má za sebou už deset let existence! Původní myšlenka ztrácí význam. Malíři ubývají síly. Poslední kapkou se stávají výslechy, ke kterým si ho po vzniku Protektorátu Čechy a Morava pozve gestapo.
Němcům vadí jeho příslušnost ke svobodným zednářům. Do jejich lůna Alfinse už dříve přivedl zájem o spiritismus. Při duchařských seancích se radí se zesnulým Josefem Mánesem o malířské technice. Onemocní zápalem plic a umírá 14. července 1939.
