„Je přes tisíc let stará, až z antických dob,“ dušuje se prodejce, který právě zámožnému zákazníkovi ukazuje mimořádně vyvedenou sochu Spícího Amora. Zájemce podvod neočekává, neboť dílo vypadá autenticky do nejmenšího detailu.

Navíc by ho přece nedokázal vytvořit jen tak nějaký padělatel, leč by byl sám velkým mistrem. Co když je ale autor sochy obojí?

Prodejce si toho dne přijde na slušnou sumičku 200 dukátů, část z toho samozřejmě spadne i do kapsy zhotovitele právě prodané sochy.

Je jím Michelangelo Buonarroti (1475–1564), toho času mladý italský umělec, který pod ochranou rukou vládnoucích Medicejů tvoří napodobeniny starých uměleckých děl.

Je natolik talentovaný, že rozdíl oproti originálům mnohdy nepoznají ani zkušení znalci umění. Padělal slavná díla pro vlastní obohacení, nebo se sám stal obětí zákeřného podvodníka, jenž zneužil jeho mimořádného nadání?

Mléko a prach

Michelangelo se narodí v březnu 1475 do rodiny purkmistra (tzv. podesty) středoitalské obce Chiusi della Verny. Rodina se krátce nato přestěhuje do florentského Settignana, města které je díky zdejšímu mramorovému dolu známé jako centrum kameníků.

Po matčině předčasné smrti otec předá malého Michelangela do péče kamenické rodiny, čímž potomka nasměruje na budoucí uměleckou dráhu. Chlapec si opracovávání kamene zamiluje.

Později bude říkat, že pochází ze země „sochařů a kameníků a že od své chůvy pil mléko smíchané s mramorovým prachem“. Jeho názor na práci s dlátem a kladivem nezmění ani nucený odchod na studia gramatiky do Florencie.

Ačkoliv má zaplaceného toho nejlepšího učitele, humanitní vědy mu nic neříkají, a spíše než listující ve slovníku je k vidění ve společnosti ostatních umělců.

Z dílny do paláce

„Teď nemohu, musím do kostela,“ odvětí Michelangelo na přítelovo pozvání k návštěvě některého z florentských stravovacích podniků.

Do kostela přitom nechodí proto, aby padnul před oltářem na kolena a prosil o odpuštění, ale kvůli zdejším obrazům, které pečlivě kopíruje.

V této době také potkává malíře Francesca Granacciho (1469–1543), kterého Michelangelova díla zaujmou natolik, že mladšího kolegu zavede do umělecké dílny Domenica Ghirlandaia (1449–1494), slavného renesančního malíře, jenž má za sebou už i práci pro Svatý stolec.

Ačkoliv to není běžné, už za rok si Michelangelo svou prací v dílně vydělává a když pak faktický florentský vládce Lorenzo I. Medicejský (1449–1492) požádá Ghirlandaia, aby mu doporučil své nejnadanější žáky, patnáctiletý Buonarroti je mezi nimi.

Zlomený frňák

V domě Medicejů je jako ryba ve vodě. Všechny zde uchvacuje svým talentem, a to nejen svého chlebodárce, ale i ostatní žáky, kteří tu společně s ním žijí a studují.

Jednoho z nich, Pietra Torrigiana (1472–1528), prý jeho nadání dovádí až k žárlivosti, což vyústí ve známý incident, který navždy změní Michelangelův vzhled.

Žáci mají zadáno, aby nakreslili postavy z fresek v kapli rodiny Brancacci ve florentské bazilice Panny Marie Karmelské. Torrigiano se v průběhu s Michelangelem špičkují a netrvá to dlouho než odhodí štětce a vrhnou se na sebe pěstmi.

„Dal jsem mu takovou ránu do nosu, že jsem cítil, jak se jeho kost a chrupavka pod mými klouby drolí jako sušenka,“ okomentuje o tři roky starší Torrigiano své vítězství, po němž Michelangelovi zůstane do konce života křivý nos. Zlomené čichadlo naštěstí nemá na uměleckou funkci vliv…

(redakčně pokráceno, zbytek článku najdete v časopise History revue)