Čtyři kola, úložný prostor a jedno řvoucí mimino. Dejte tyhle věci dohromady a nemůže vám vyjít nic jiného než kočárek, vozítko, bez kterého by řada tatínků a maminek byla nahraná.
Zatímco dnes si mohou vybrat z nepřeberného množství nejrůznějších typů, v minulosti se musejí spokojit s opratěmi místo držadla a živou kozou jako tažnou silou.
Ještě, než se děti zásluhou jednoho vynalézavého zahradního architekta do takového vozítka poprvé posadí, musejí vzít za vděk košíkem, nůší, přenosnou kolébkou nebo prostě a jednoduše hřejivou náručí.
Jak to bylo předtím Aneb doba předkočárková
Otázku, jak bezpečně přepravit děti z bodu A do bodu B, řeší naši předci už v počátcích lidské společnosti. A protože člověk je od přírody tvor vynalézavý, používá k tomu nejrůznější způsoby.
Od varianty „tělo na tělo“, tedy uvázané v šátku na prsou nebo zádech, se vzdálenost mezi miminem a matkou postupně prodlužuje. Je to i z toho důvodu, že jak potomkovi přibývají roky i kila, začíná být jeho nošení čím dál obtížnější.
Vznikají různé vozíky, trakaře, zmenšeniny cestovních kočárů, s těmi si ale děti spíše hrají, než aby se v nich vozily. Historicky první kočárek je dílem britského zahradního architekta Williama Kenta (asi 1685–1748).
Symbol bohatství
Vyrobí ho v roce 1733 na pokyn vévody z Devonshiru, který hledá něco, v čem by mohl převážet své ratolesti. Kent mu vyhoví a tak vznikne bohatě zdobená lasturovitá korba, uvnitř vypolstrovaná a opatřená čtveřicí kol.
Pohon tehdy ještě neobstarávají starostliví rodiče ale zvířata – většinou menší poník, občas je ale do kožených popruhů zapřažená i koza, ostře kontrastující s bohatým zdobením, kterým je kočárek opatřen.
Protože Kentův prototyp má úspěch, netrvá dlouho a rozšíří se po celé Evropě. Nikoliv ovšem do obyčejných domácností, na ty je takový skvost zatím moc drahý. Kochají se jím jen ty nejmajetnější vrstvy, většinou z řad aristokratů.
Až s přibývajícími léty dostává vozítko „obyčejnější vzhled.“ Nejzásadnější změna přijde koncem 18. století, kdy opratě nahrazují madla a poníky a kozy tím pádem rodiče, chůvy nebo sluhové, k tomuto účelu pečlivě zvolení.
Sem se mi dívej!
Další ternem je pro kočárky rok 1840, kdy si tři kusy z obchodu Hitchings Baby Store pořídí samotná britská královna Viktorie (1819–1901) a odstartuje tak „kočárkománii“.
Každý, kdo si chce připadat ve společnosti jako „někdo“, a má děti, nemůže bez něj udělat ani ránu. A to přesto, že zdaleka ne všechny mouchy jsou v té době vychytány.
Čeká se například, až vynalézavý Američan Jesse Armour Crandall (1834–1920) vymyslí brzdy a maminky nebudou muset kočárek podkládat kamenem, aby jim nikam neujel nebo, až se rodiče budou moci při procházce dívat svým potomkům do očí.
Až do roku 1889 totiž sedí dítě v kočárku tváří výhradně po směru jízdy. Jenže pak přijde do budovy baltimorského patentového úřadu jistý William H. Richardson, aby si tu nechal zaregistrovat svůj vynález – kočárek s polohovatelnou korbou.
Díky ní může být prcek matce neustále na očích. Kola kočárku navíc revolučně spojí nápravami, což notně ulehčí jeho ovládání na nepříliš kvalitním povrchu.
Válka není, všude mír. A kočárek
Další postrčení vpřed přichystá dětským vozítkům konec 1. světové války, po které se rapidně zvedne porodnost a kočárky se stanou přirozenou a hlavně dostupnou součástí rodičovství.
Materiály, jako pryž, plast či chrom, které vystřídají proutěné korby a dřevěné konstrukce mu pak dodají přitažlivější kabát.