Z rovinatého terénu australského středozemí se náhle zvedá masivní skála. Pro obyčejné smrtelníky je úchvatným přírodním výtvorem, který se dostal až na seznam UNESCO. Podle místních domorodců v ní žijí důležitá božstva a duchové předků.

Dobrodruzi si z ní udělají trofej, kterou chtějí dobýt stůj co stůj. Jejich bezohlednost vede původní obyvatele k ráznému kroku.

Nejobjemnější monolit na světě leží ve středu Austrálie na domorodém území v tamním Severním teritoriu, kde je jinak obklopený zcela rovinatým terénem.

Se svou výškou 348 metrů tak dominuje svému okolí a překonává některé stavby, které byly svého času nejvyšší na světě, například Eiffelovu věž v Paříži (324 metrů) nebo Chrysler Building v New Yorku (319 metrů).

Tento pískovcový útvar má název Uluru, což v jazyce zdejších domorodců znamená „stinné místo“, známý je však i pod názvem Ayers Rock (Ayersova skála). Ten dostává na počet australského politika sira Henryho Ayerse (1821-1897), premiéra státu Jižní Austrálie.

Dokáže také měnit barvy a obklopuje ho aura tajemna. Původní obyvatelé si skály váží natolik, že prosadili, aby na ni byl zakázán vstup turistům.

„Vzpomínky“ na stvoření

Podle jejich legendy vzniká tak, že si v době stvoření světa hrají dva chlapci s blátem, které se poté změní právě v Uluru. Skutečné geologické stáří tohoto monolitu je až 600 milionů let a má opravdu monumentální rozměry.

Na délku měří 3,6 km, široký je zhruba 2,4 km. Procházka kolem základny dělá 9,4 km. A je to opravdu kus skály: geologové odhadli váhu nadzemní části Uluru na 1 425 000 000 tun (a velký kus je ještě pohřbený pod zemí)!

Nejčastěji ho lidé znají v sytě červenooranžovém odstínu, jak ho také ukazuje i většina známých fotografií, ve skutečnosti však během dne v závislosti na slunečním světle mění barvu od oranžové přes jantarovou až ke karmínové. Svůj nejproslulejší načervenalý odstín pak získává při západu slunce.

Posvátné místo

Je součástí Národního parku Uluru-Kata Tjuta a má velký význam v souvislosti s náboženskými a kulturními tradicemi původních obyvatel.

Ti se v řadě svých legend, písní, tanců a obřadů, předávaných z generace na generaci už po tisíce let, zaměřují právě na Uluru.

Jsou totiž přesvědčeni, že jsou spřízněni s tradičními stvořitelskými božstvy a duchy země, ze kterých pocházejí a mají proto chránit a udržovat místa, která obývají.

Z tohoto důvodu je Uluru pro původní obyvatele extrémně posvátným místem, protože věří, že je sídlem mnoha nadpozemských sil.

Zapomeňte na fotky…

O tom svědčí i skalní malby, které je možné najít všude v okolí Uluru. Tyto petroglyfy jsou vytvořeny kombinací přírodních materiálů, jako jsou třeba červený a žlutý okr, železem obarvené jíly, dřevěné uhlí nebo bílý popel.

Malby souvisí především s domorodými příběhy o stvoření. Po obvodu skály jsou rozeseta místa, spojená s rituály původních obyvatel, která jsou pro ně posvátná tak, že došlo na zákaz jejich fotografování.

Patří k nim třeba vodní pramen Mutitjulu, vyvěrající na jižní straně Uluru anebo jeskyně Kulpi Mutitjulu, která byla kdysi využívána pro sdílení a konzumaci jídla, získaného během dne.

Vzhůru na vrchol!

Prvním bělochem, který spatří skalní monument na vlastní oči, se stane australský výzkumník anglického původu William Gosse (1842-1881) v roce 1873 během svých cest po střední Austrálii.

Monolit pak postupem času získá nesmírnou popularitu a zamíří k němu turisté. Od poloviny 20. století se začnou dokonce vydávat až na jeho vrchol.

Zatímco v té době je to pouze několik stovek návštěvníků ročně, během následujících desetiletí jejich počet podstatně vzroste a sice až na desítky tisíc. Přispěje k tomu i to, že cestu nahoru jim usnadňují instalované řetězy.

V novém tisíciletí je jejich nápor už neúnosný, začnou se tvořit fronty od parkoviště až na vrchol monumentu a turisté se chovají bez jakékoliv úcty nejenom k tomuto místu, ale také k přírodě obecně:

procházejí se mimo vyznačené cesty, táboří zde a nelámou si hlavu s tím, kam odhazují odpadky anebo kam si odskočí ulevit. Dochází i na pořizování obnažených fotografií a jejich vystavování na internetu.

Čeho je moc, toho je příliš

Nelze se pak divit tomu, že domorodcům dojde trpělivost a naléhavě žádají, aby byl turistům vstup na jejich posvátnou skálu zakázán.

Povolení, aby návštěvníci na skálu lezli, se jim přitom nelíbí od samého začátku, kdy se dohodnou s australskými úřady na společné správě a pronájmu rezervace.

Jejich požadavek je vyslyšen až v listopadu 2017 a vstoupí v platnost v říjnu 2019, kdy se nahoru vydají poslední milovníci adrenalinu. Těch, kteří se snaží využít této příležitosti, je v posledních týdnech před „stopkou“ až tisíc denně.

Pak je pro ně výstup na Uluru pod pokutou i možností trestního stíhání zakázán. Ani tento zákaz však počet turistů výrazně neomezí, většině z nich stačí projít se stezkami okolo monumentu, které zůstaly přístupné a túru nahoru klidně oželí. Takových návštěvníků sem dorazí okolo 300 tisíc ročně.