Nemusí nic. Zveřejňovat svůj rozpočet, klíčové pracovníky, počet zaměstnanců a jejich platy, ani jejich jména či pracovní zařazení.

A když Harry S. Truman (1884–1972) připojí 26. července 1947 svůj podpis pod znění Zákona o národní bezpečnosti, rozhodne, že se bude zodpovídat přímo jemu – prezidentovi Spojených států amerických.

A pak už nic nebrání tomu, aby se 18. září toho roku oficiálně zrodila CIA (Central Intelligence Agency – Ústřední zpravodajská služba). Původně má sloužit hlavně ke zefektivnění sběru informací.

Získávat, třídit, vyhodnocovat a analyzovat tajné zprávy a zasahovat jen tehdy, když selžou diplomatické snahy a vojenská akce se nedoporučuje.

V zájmu naší země!

Jenže studená válka si ji velmi rychle zformuje k obrazu svému.

Když o dva roky později Truman podepíše další zákon, který CIA oprávní tajně financovat „zpravodajské“ operace a provádět akce mimo standardní americké vládní postupy, je jasné, že na světě je nástroj k prosazování cílů zahraniční politiky USA. A dost nekompromisní nástroj.

Státní převraty, plány na vraždy zahraničních státníků, podpora těch nejhorších diktátorů, ochrana válečných zločinců, které verbuje do svých služeb, testování drog na nelegálně držených vězních. Ničeho z toho se CIA v minulosti nezříká.

Vláda, jakou vám vybereme!

Prvotní úkoly nově zrozené organizace jsou ale jiné – zjistit kdy, jak a kde napadne Sovětský svaz Spojené státy americké. Boj proti komunismu aktivitám CIA dlouho dominuje a pravidelně polyká většinu rozpočtu.

První demokraticky zvolený íránský premiér Muhammad Mosaddek (1882–1967) k němu sice nijak netíhne, znárodní ale ropný průmysl, což by podle CIA mohlo vyústit v prosovětský režim, který by Írán přeměnil na satelitní stát.

A tak je oblíbený politik za pomoci několika milionů dolarů pro íránské komplice – novináře, vojenské důstojníky i členy parlamentu v srpnu 1953 svržen.

Stejně dopadne o rok později prezident Guatemaly Jacobo Árbenz Guzmán (1913–1971) a v září 1960 mladý předseda vlády v Kongu Patrice Lumumba (1925–1961), kterého tehdejší ředitel CIA Allen Dulles (1893–1969) považuje za afrického Fidela Castra.

Lulumba navíc přijde nejen o funkci, ale o pár měsíců později při chladnokrevné popravě i o život.

Odejdete, až my řekneme. Nebo…

Biochemik Frank Olson (1910–1953) nedopadne o moc lépe.

Léta pracuje na utajených vládních programech pro CIA, včetně vývoje chemických a biologických zbraní, aby se jednoho dne rozhodl (údajně poté, co sleduje, jak jsou jím vyvinuté látky testovány na lidech) dát od všeho ruce pryč.

O pár dní později, v listopadu 1953 záhadně vypadne z okna pokoje hotelu v New Yorku. V 10. patře.

Po desetiletích lží, zapírání a tvrzení o sebevraždě dostane rodina odškodné 750 000 dolarů a za Olsonovu smrt se jí osobně omluví jak ředitel CIA William Colby (1920–1996), tak americký prezident Gerald Ford (1913–2006), muž, kterého dostane do křesla Nixonova rezignace po aféře Watergate, při které se několik někdejších agentů CIA vloupe do sídla Demokratické strany ve Washingtonu, D.C…

Přešlapy vyváží Usáma

Incident neudělá Ústřední zpravodajské službě zrovna dobrou reklamu. Její pověst ale už tehdy není nikterak zázračná.

Zvláště po fiasku s invazí v Zátoce sviní v roce 1961, kdy se kubánští exulanti vycvičení CIA neúspěšně pokusí svrhnout vládu Fidela Castra (1926–2016).

Další černý puntík si připíše po teroristických útocích z 11. září 2001, kterým kvůli mizerné spolupráci s kolegy z FBI a NSA (Národní bezpečnostní agentura) není schopná zabránit.

Částečnou odpustku si její agenti vyslouží v květnu 2011, kdy americké síly Navy SEALS na základě informací od CIA zabijí šéfa Al-Káidy Usámu bin Ládina (1957–2011).