Připojování stále nových a nových území k Římské říši se už ve 2. století př. n. l. ukazuje jako ekonomický problém. Státní rozpočet se tehdy vyšplhá až na 200 miliónů sesterciů.

Někteří Římané si dobře uvědomují, že financování obrovské armády je důvodem, proč musejí platit vyšší daně a pořádně je to štve.

Chudší vrstvy obyvatel to vnímají nejcitelněji.

Proto se právě v jejich řadách rodí největší nepřátelé státu.  „Neustálé války a přečerpání namáhané imperiální pokladny, a utlačující daně a inflace rozšiřovala propast mezi bohatými a chudými,“ vysvětluje současný americký publicista Evan Andrews.

 Ovšem ani bohatým se zvyšující daně nelíbí. Někteří z nich dokonce utíkají z města na venkov před berními úředníky. Velice opatrně se na úskalí daňové politiky snaží upozornit i někteří úředníci.

Budoucí generace nemohou zadlužit  

Dochází k velké inflaci (růst cen zboží), země je velmi nestabilní, na trůně se střídá jeden císař za druhým. Jakým způsobem se pokoušejí čelit situaci? Dioklecián (kolem 244–312/316) v roce 301 ediktem zmrazuje ceny.

„Nikdo nebude vlastnit žádný od daní osvobozený majetek,“ říká Theodosius I. (347–395) v roce 383. Právě v jeho době dosahuje daňové zatížení obyvatel svého maxima.

Někde se dokonce přikročí k vybírání daní v podobě naturálií, protože peníze mají minimální cenu.

„Vzhledem k nedostatku oběžného kapitálu nemohla vláda, jak se to děje v moderní době, tvorbou státního dluhu částečně zatížit budoucí generace,“ píše britský historik Michael Grant (1914–2004).

Výběr odvodů provází korupce

Za císaře Valentiniana III. (419–455) je výběr daní je spojený s ohromnou korupcí. Panovník si stěžuje na „kouřovou clonu, do níž odpovědní činitelé halí drobné daňové výpočty, jež se tak stávají obskurně neprůhledné“.

I když nepoctivým úředníkům hrozí, stejně to nepomůže. Daně na prostých lidech vymáhají i mučením a část si nechávají pro sebe. Přesto se největšími dlužníky stávají boháči. Dokážou si vymyslet způsoby, jak se splátkám vyhnout.

Lidé se přidávají k nepřátelům

Zemědělcům se už nevyplatí ani hospodařit, protože z výnosu nepokryjí ani daňové zatížení a mají problém uživit sebe, natož rodinu. Velká část polí na venkově proto leží ladem. Císaři se proto rozhodnou zvát do říšských provincií i Germány.

„Doufali, že tito imigranti – stejně jako ve volném čase pohraniční jednotky – budou hrát nejenom obrannou, ale i zemědělskou roli,“ uvádí Grant. Tenhle předpoklad jim ale nevyjde.

Prostí obyvatelé provincií se také často sami přidávají k nepřátelům, kteří říši napadají, touží totiž po jediné věci – aby je konečně někdo zbavil neúnosných daní. Římská říše se neodvratně řítí ke krachu.