Pomocí trychtýřovitých nástrojů zvaných čhagpur, jistou rukou a bez jediného zaváhání vysypávají mniši na desku uprostřed nádvoří obarvený písek. Vytvářejí dokonale symetrický obrazec, který je symbolickým zobrazením buddhistické představy vesmíru.

Poslední zrnka písku dopadají a mandala je po dnech namáhavé a trpělivé práce dokončena. Poté přistupuje láma Thokmaj, aby výsledek několikadenního snažení zničil na znamení pomíjivosti a věčného koloběhu života a smrti.

Nejprve symbolicky odebírá několik zrnek a pak od kraje ke středu hranou prstu vytváří v obrazci dlouhé rýhy. Když obejde celý kruh, mniši metličkami smetou písek na hromadu a rozpráší ve větru.

Nejznámější jsou zřejmě tibetské sypané mandaly, ale objevují se v různých formách ve všech kulturách už od počátku lidstva. Nejstarší dochované pocházejí z paleolitu, dají se najít v půdorysu staveb ze starého Egypta i Babylonu. Najdete je v podobě rozetových oken v křesťanských kostelech i synagogách.

Způsob jejich vytváření je poměrně ustálený. Mandala je rozdělena na čtyři kvadranty a každý z nich dostává na starost jeden mnich.

Má k ruce pomocníka, který pomáhá, kde je potřeba, například vyplňuje větší plochy, zatímco hlavní tvůrce se soustředí na detaily. Mnich musí studovat tři roky, aby mohl začít na mandalách pracovat.

Na západ se mandala dostává díky švýcarskému psychiatrovi Carlu Gustavu Jungovi (1857–1961), který jimi propojí východní filozofii a západní psychologii.

Využívá je nejprve jako pomůcku ke zkoumání sebe sama a později ve své psychiatrické praxi. „Každé ráno jsem si nakreslil malou mandalu, která odpovídala mé náladě a vyjadřovala mé nejniternější pocity,“ píše ve své autobiografii.