Oficiálně 84 lidí, neoficiálně až 100. Většina je mrtvých během několika okamžiků. „Kousek ode mně ležel muž s dalekohledem na krku. Nad ním už ale nic neměl,“ vzpomíná Jacques Greley, jeden z těch, který jako zázrakem přežije.

Pohled na nešťastníka, stejně jako na matku, nesoucí v podpaží dvě dětská tělíčka bez hlav, mu od té doby nedá spát.

Je to černý den pro všechny milovníky rychlých kol. Ten den, 11.června 1955, se jich kolem závodní dráhy, stejně jako na hlavní tribuně okruhu de la Sarthe shromáždí opravdu hodně. Slavný 24hodinový závod Le Mans je už tehdy prestižní záležitostí.

Tisíce očí se těší hlavně na souboj Německa proti Británii – Mercedesu proti Jaguaru. Ten do závodu pošle zlatého chlapce Mikea Hawthorna (1929–1959), nadějného jezdce, který budí zdání, že neví, co je strach.

Tam, kde většina jeho kolegů šlape na brzdy, on ještě přidá plyn. Vážné onemocnění ledvin, kvůli kterému mu lékaři dávají maximálně deset let života, mu dovolí riskovat víc než ostatním. Víc, než je zdrávo.

Zafunguje jako rampa

Hawthorn se už od začátku závodu drží instrukcí svého týmu. Jedinou možností, jak uspět, je dostat auto konkurence za hranice jeho technických možností. Zkrátka ho utavit. A tak hned po startu sešlápne plyn k podlaze a dere se na první pozice.

Diváci jsou z jeho nástupu u vytržení. Po dvou hodinách a 19 minutách závodu drží Hawthorn vedení. Jenže pak dupne na brzdu, aby mohl zajet do boxů doplnit palivo.

Tím ale překvapí Lanceho Macklina (1919–2002), jedoucího ve voze Austin-Healey v tu chvíli těsně za ním. Také on začne brzdit a strhne volant doleva. Bohužel zrovna v momentě, kdy se tudy rychlostí 240 kilometrů v hodině řítí Francouz Pierre Levegh (1905–1955).

Srážce nejde zabránit. Svažující se zadní část monopostu Austin-Healey zafunguje pro Leveghův Mercedes jako skokanský můstek. Auto vylétne vzhůru a promění se v ohnivou kouli, jejíž kusy kosí všechno, co jim stojí v cestě. Nejvíc to odnese přeplněná hlavní tribuna.

Kapota jako kat

Těžký motor dopadne mezi diváky jako obří granát. Ulomená kapota zase zafunguje jako gilotina. Ti šťastnější ze sebe sundavají zbytky těl těch méně šťastných. Jakýsi muž tu stojí s nechápavým pohledem a malým synkem na ramenou.

Aby mu splnil přání vidět ty pravé automobilové závody, dorazil sem až z Lyonu. Sundá ho dolů, jenže chlapec je mrtvý. Úlomek motoru ho zasáhl do hlavy. Jiné dítě, zhruba pětileté se mu sice vyhne, dav ho ale v panice ušlape.

Na poslední cestu mu vyhrávají výkřiky hrůzy a bolesti, mísící se se zvukem motorů. Závod totiž pořád pokračuje.

Na zdraví, pane Hawthorne…

Organizátoři se bojí, že by předčasný konec ztížil záchranářské práce, a tak zatímco je hlavní tribuna v obležení hasičů a záchranářů, jinde diváci dál žasnou nad projíždějícími automobily.

Konečná bilance je strašlivá – 84 mrtvých včetně Pierra Levegha, který je sice po nárazu vymrštěn z vozu, tvrdý dopad na silnici mu ale rozdrtí lebku. A k tomu další více než stovka zraněných.

V podstatě jediný, koho po tom všem ještě zajímají stupně vítězů, je ten, který je na začátku celé tragédie, Mike Hawthorn. Potom, co Mercedes ze závodu odstoupí, si dojede pro jasný triumf. Na pódiu pak září radostí a stříká kolem sebe šampaňské jakoby nic.

Od francouzských novinářů si za to kromě pohrdání vyslouží kousavý titulek: „Na zdraví, pane Hawthorne. Na zdraví…“