Jeho rodná země mu bude chybět, tím si je jist. Nemá ale jinou volbu. Pobělohorský vývoj je jednoznačný a pro něj zcela nepříznivý. Jan Ámos Komenský prchá z domova do ciziny, aby při svém putování Evropou zažil nejedno zklamání. 

Jan Ámos Komenský (1592–1670) dostává spoustu dopisů, jejichž odesilatelem je další z jeho příznivců, nizozemsko-švédský obchodník Ludvík de Geer (1587–1652).

Zve ho do Švédska, kde by prý mohl reformovat školství. „Jeďte a vraťte se, až se poměry v Anglii uklidní,“ doporučují mu přátelé cestu na sever. Ostatně Komenského spojovala se švédským králem Gustavem II. Adolfem (1594–1632) protestantská víra.

Má radost, že Švédsko bojuje v třicetileté válce (1618–1648) v táboře protestantů. V koutku duše věří, že právě Švédové mohou pomoci svým českým souvěrcům.  

Učenlivá panovnice  

Když se ve Švédsku v říjnu 1642 pozdraví s Geerem, zamíří k Janu Matthiaemu, který učil latinu samotnou královnu Kristinu (1626–1689). Matthiae už stihl domluvit audienci. „Jakým jazykem mne osloví?“ ptá se ho Komenský.

„Jazykem vzdělanců, abys viděl, kolik získala z tvých Dveří jazyků,“ odpoví Matthiae. Autora slavného díla skutečně překvapí, jak skvěle Kristýna ovládá latinu. Měla zkrátka dobrou učebnici i učitele.

Při setkání s královnou a jejím kancléřem Axelem Oxenstiernou (1583–1654) navíc nachází pochopení i pro své politické názory a osud Čechů a českého exilu. „Snad královna pomůže mé neblahým osudem sužované vlasti,“ doufá.

Nabízenou práci na nových učebnicích pro švédské školy vezme hlavně kvůli této naději. Usadí se Elbinku v Pobaltí, který tehdy patří Švédsku.  

Snadný terč pomluv  

Po šesti letech práce pro švédské školství ale přichází kruté vystřízlivění z jeho snu. Třicetiletá válka se chýlí ke konci, ale jednání o vestfálském míru v roce 1648 k ničemu dobrému pro české evangelíky nevedou.

Některým lidem navíc není Komenský příliš po chuti, dokonce i německý luteránský teolog Abraham Calovius (1612–1686) zastává názor, „že celá jeho vševěda a celé ono snažení didaktické prý není nic jiného než lstivě zbudovaný nástroj ke skrytému šíření kalvínství.“ 

Sám je totiž odpůrcem kalvinistů. Švédská panovnice sice nenaslouchá pomluvám, ale Oxenstierna stejně vyčítá Janu Ámosovi, že jeho názory jsou příliš slyšet, například se roku 1645 zúčastnil náboženských polemik v polské Toruni.  

Sliby chyby 

„Odešli jsme od něho s tím, že jsem pokorně doporučil Jeho Jasnosti věc svého národa a své církve, aby se nedovolilo, abychom při míru v Münsteru byli i my vyloučeni ze svobody svědomí,“ vzpomíná Komenský na poslední slyšení u kancléře v průběhu mírových jednání.  Oxenstierna sice slibuje, že „Čechy jako čelný úd říše musí být v každém případě znovu uvedeny ve své svobody, ať již bude třeba válku skončit vítěznou zbraní nebo mírovým vyjednáváním,“ jenže královnu Kristinu osud Čech ve skutečnosti vůbec nezajímá. „Nyní však nastal zřejmý opak, poněvadž jsme byli ponecháni v dědictví domu rakouskému a tím i papeži, ti nikdy nepovolí svobodu svědomí,“ komentuje Jan Ámos krach všech nadějí.