„Musí být levná a přitom chutná. A dostatečně výživná,“ připomíná císař Napoleon III., když diktuje své požadavky na náhražku másla. Aby byla jeho armáda bojeschopná, potřebuje silné vojáky a ti zase potřebují dobrou výživu. Ale kde na to má stát pořád brát peníze?!
Při pohledu na pestrobarevné krabičky s různými komerčními názvy, které vidíme v obchodech i v reklamách, se skoro nechce věřit, že margarín není výdobytkem moderní doby. Ale tato potravina oslaví v letošním roce už neuvěřitelných 151 let své existence!
Perla z laboratoře
U jejího zrodu stojí nápad francouzského císaře Napoleona III. (1808-1873). Ten hledá vhodnou alternativu pro máslo, která by byla jeho levnější náhražkou pro vojáky a chudé obyvatelstvo Francie. Vyhlásí proto soutěž s odměnou pro toho, kdo ji dokáže vyrobit.
Největší úspěch má chemik Hippolyte Mège-Mouriès (1817-1880), který v roce 1869 přijde se směsí taveného hovězího loje, vody a mléka a nazve ji oleomargarine. Později je název zkrácen na margarine čili nám dobře známý margarín.
Výrobek má perleťový vzhled a jeho název je odvozen z řeckého výrazu „margaritari“ znamenající „perla“. Svůj vynález si nechá patentovat 15. července 1869 a zkouší s ním prorazit i mimo Francii, ale příliš se mu nedaří.
Rozhodne se proto o 2 roky později prodat svůj patent (zde se zdroje rozcházejí, protože tehdejší složité právní prostředí ho nechránilo ve všech evropských zemích a některé prameny tvrdí, že došlo k vyzrazení receptury) a průmyslová výroba je v západní Evropě zahájena okolo roku 1872. Zhruba ve stejné době se začne margarín vyrábět také v zámoří.
Válka barev
Zpočátku musí bojovat s nedůvěrou lidí, problémy zaznamená trh zejména ve Spojených státech amerických a v Kanadě.
Silná mlékárenská lobby zde bojuje proti prodeji margarínu, protože v něm cítí silnou konkurenci másla, což vede v USA v roce 1886 k zavedení vysokých poplatků pro výrobce margarínu. Některé americké státy jeho výrobu dokonce zakážou.
Stejně tak zapoví přidávání žlutého barviva, aby prý nedocházelo ke klamání zákazníků vizuální podobou s máslem.
Vše dojde tak daleko, že do počátku 20. století vyhlásí více než třicítka amerických států povinnost margarín výrazně barevně odlišit od másla, například přidáním růžového barviva.
Tyto zákony jsou nakonec Nejvyšším soudem zrušeny, ale zákaz „žlutého“ margarínu zůstává.
Ani bílý, ani barevný!
Pokud si myslíte, že americké daně a zákaz barvení margarínu jsou příliš tvrdá omezení, kampaň kanadské vlády je ještě daleko neúprosnější.
V letech 1886 až 1948 je margarín zakázán úplně, výjimku tvoří období let 1917 až 1923, kdy první světová válka a její následky způsobí nedostatek másla a vláda dočasně povolí prodej margarínu.
A jinou než bílou barvu přitom nesměl mít v kanadské provincii Quebec až do roku 2008! V době hospodářské krize ve 30. letech 20. století a při nedostatku másla během druhé světové války se konečně dostane margarínu ocenění.
K tomu dopomůže i změna výrobního procesu, kdy je živočišný tuk nahrazen tuky rostlinnými a také chytrý krok, který v USA obejde zákaz barvení nažluto.
Bílý tuk je prodáván s přiloženou kapslí žlutého barviva, které si zákazníci do margarínu přidají sami doma a vytvoří si pěkný „máslový“ odstín.
Konečně v pohodě
Margarín se během válečných let dostává ke slovu i v Evropě, zejména pak v průběhu druhé světové války. Jeho spotřeba stoupá a lidé si na něj zvyknou, takže v poválečných letech mají výrobci prostor pro inovace a konkurenční aktivity.
Soutěží se o to, který výrobek bude svou chutí nejvíce připomínat máslo, který bude zdravější anebo třeba bude obsahovat více vitamínů. Posléze jsou do vylepšených produktů přidávány různé příchutě a margarín zvolna dostává podobu, v jaké ho známe dnes.
