Kdo by to neznal! Nikdy nekončící sled povinností, které za vás nikdo neudělá, vás může časem připravit o radost ze života. Vzbuzují ve vás úkoly už jen nechuť a pomyšlení na to, jak se jim vyhnout? Kdy pomůže zkusit lenost překonat ,a kdy je naopak známkou vážnějších problémů?

Lenost, podle křesťanství jeden ze sedmi smrtelných hříchů, se projevuje neochotou konat, protože jedinci k takovému jednání chybí motivace. Člověk kvůli ní nevyužívá potenciál svých schopností, protože se mu prostě nechce.

Lenost je nejpřirozenějším projevem všech živočichů. Pokud se zrovna nezaobírají úkony nutnými k obživě nebo přežití rodu, tráví čas spánkem a odpočinkem. V zimě jich pak celá řada v souladu se zpomalením přírody upadá do zimního spánku. To jen my lidé máme pocit, že musíme být stále činorodí.

Příliš mnoho povinností

Proč vlastně? Dříve pracovali lidé na svého krále či císaře. Dnes se honíme za tím, abychom se měli lépe. Ovšem nesmí se to přehnat. Takže nás lenost občas i chrání.

Jenže nadřízení se neptají, a tak musíme často vykonávat i úkoly, které nás nebaví, nebo se nám do nich nechce.

V domácnosti je to podobné – pokud nechceme shnít ve špíně, nebo umřít hlady, musíme uklidit a uvařit (nebo si zvýšeným pracovním úsilím vydělat na večeři v restauraci).

Bojujte nadšením proti lenosti

Co když vás ale nikdy nekončící kolotoč úkolů, které prostě musíte udělat, i když se vám nechce, převálcuje? Jak se přinutíte ke splnění povinností, k nimž máte odpor?

Ruský autor píšící o životním stylu, Vadim Zeland (*1968), tvrdí, že na lenost, kterou vnímá jako blok a stagnaci, zabere jediné: aktivace energie. A doporučuje zajímavý trik: udělat si z povinnosti něco vzrušujícího. Odveďte běžnou práci s vášnivým zaujetím.

Například šéfem zadaný úkol, který vždy odkládáte až na konec, udělejte první a od srdce.

Vše děláte na poslední chvíli?

Jednou to možná může zabrat, co když se ale s leností a snahou odkládat plnění povinností a úkolů na později potýkáte neustále? Pak bojujete s tak zvanou prokrastinací.

Tam pak nejde o lenost v pravém slova smyslu, protože líný člověk ve svém životě většinou ničeho pořádného nedosáhne, ničeho se nebojí a vyhýbá se programově všem povinnostem.

Prokrastinátor na rozdíl od něj nakonec své povinnosti splní, ale za cenu maximálního vypětí a vyčerpání. V čem je u něj zakopaný pes? Ve strachu.

Bojí se, že práce, kterou má vykonat bude nepříjemná, a ještě víc se bojí toho, že při plnění úkolu selže a výsledek jeho snažení nebude tak dobrý, jak by si přál.

Není to lenost, ale strach

Proto stráví takový člověk raději hodinu hraním her na počítači, než by vyřídil nepříjemný půlminutový hovor, student uklidí celý byt, jen aby se nemusel učit nebo psát esej.

Takové chování má přitom negativní důsledky, spočívající ve sražených odměnách v práci či prodlužující se době studia. Nejhorší však je, že prokrastinátor považuje sám sebe za neschopného. Světlo na konci tunelu ale existuje.

Malými krůčky vpřed

Rada je prostá: Postupovat po malých krůčcích. Nechce se vám napsat e-mail? Tak si jen otevřete e-mailový účet. Nechce se vám běhat? Obujte boty a jděte před dům, tam už vám to zkrátka nedá a poběžíte. Také pomáhá představit si, co nejhoršího se může stát.

Většinou zjistíte, že to není až tak děsivé (např. vrátí vám práci k předělání), a navíc tak otupíte svůj strach ze selhání. Dobře také fungují jasně stanovené termíny, do kterých je třeba daný úkol stihnout.

Nevidíte v plnění úkolů žádný smysl? Zpozorněte!

Někdy však to, že se vám nic nechce, už neznačí jen lenost, ale jde o příznak nemoci. Pokud přestáváte vidět v plnění úkolů jakýkoliv smysl, nemáte na nic sílu a nic vás nezajímá, může jít o tak zvaný syndrom vyhoření.

Nějakou dobu trvá, než se rozvine, ale zejména jeho poslední fázi provází únava, pokles výkonu, úzkosti a deprese, poruchy spánku, paměti a soustřední, nespokojenost a neschopnost uvolnit se, snížení sebedůvěry i tělesné potíže (trávení, dýchání, sexualita, kardiovaskulární systém).

V ohrožení jsou lékaři, manažeři i matky

Syndrom vyhoření je provázen ztrátou činorodosti, pocity zklamání a ztrátou zájmu o práci i osobní rozvoj. Dále také smířením se s každodenním stereotypem a snahou pouze přežít.

Člověk stižený tímto syndromem je emočně oploštěný, až cynický, opouští ho jakákoli tvořivost.

Nejnáchylnější jsou k němu perfekcionisté pracující v profesích, kde se pomáhá lidem – lékaři a zdravotní sestry, učitelé, psychologové a sociální pracovníci, policisté a manažeři.

Rizikovou skupinou jsou ale také ženy v domácnosti či na mateřské dovolené a studenti.

K čemu vedou přílišné nároky a neschopnost relaxace?

Příčinou vzniku syndromu je především zvýšený tlak na vlastní výkon, provázený obavami ze selhání a přehnanou sebekritikou, a také psychické vyčerpání z důvodu jednostranného zaměření mysli (na práci, děti, studium) a neschopnosti relaxace.

Vzhledem k tomu, že se onemocnění nerozvine přes noc, je potřeba se při objevení prvních příznaků (podrážděnost, ztráta energie a motivace, frustrace, netečnost či pocit neúspěchu) začít věnovat prevenci – práce by neměla být jediným smyslem života.

Věřte vlastní lenosti

Člověk by se neměl zříkat smysluplného trávení času se svojí rodinou, v případě žen na mateřské je naopak vhodné se zaměřit i na jiné věci než jen kolotoč kolem dítěte, věnovat se svým zájmům a koníčkům, naučit se odpočívat, a to pasivně i aktivně.

Pokud už syndrom dospěje do poslední fáze, je nejlepším řešením změnit práci. Pokud to není možné, alespoň v ní učinit změny – sednout si jinam, úkoly, které vás vyčerpávají nejvíce, předelegovat na někoho jiného, změnit oddělení a podobně.

V každém případě však svoji lenost neberte na lehkou váhu, vaše tělo vám pomocí ní možná chce sdělit, že už zkrátka takto nemůže dál a je nutné v životě učinit změny. Pozitivní změny!