Britská rybářská loď vesele korzuje oceánem a síť v závěsu se mezitím plní rybami. „To bude výlov!“ mnou si námořníci ruce, když v tom těsně za jejich zádí profrčí islandské plavidlo a podmořskou kotvou jim lano se sítí přesekne.

Celodenní práce tímto je v tahu. Spory o vytyčení teritoriálních vod mezi Velkou Británií a Islandem se řeší až v Bílém domě. 

Jako zápas Davida s Goliášem působí série několika střetnutí, které v 50. až 70. letech 20. století vypuknou mezi Velkou Británií a Islandem.

Britům se nelíbí, že si Islanďané, jejichž ekonomika je z velké části vázána právě na rybolov, za účelem vyšších zisků posunuli hranici svých výsostných vod dále od břehu.

Když vláda v Reykjavíku v roce 1952 pohne s hraniční čarou poprvé, Londýn na to zareaguje zákazem plavby islandských lodí do svých vod a současně jim zamezí kotvit v britských přístavech.

Když Londýn svůj bojkot o čtyři roky později zruší, Island před ním překvapivě stojí silnější než kdy předtím. Embargo na dovoz do Británie totiž paradoxně přinutilo podniky k inovaci a přeorientování se na jiné trhy, a to včetně USA a Sovětského svazu.

V bující studené válce se Island stává nepředvídatelným. Kam až je pro prosazení svých národních zájmů ochoten zajít? 

Ochrana ryb, nebo zisk? 

První tresčí válka začíná v září 1958, kdy Reykjavík rozšiřuje své výsostné vody ze 4 na 12 námořních mil (asi 22 km). „Cíle byly dvojího typu.

Zaprvé bylo třeba bránit úplnému vyčerpání zásob ryb v moři a zadruhé expanzí si Islanďané v této bohaté oblasti vytvořili monopol,“ vysvětluje islandský profesor Guðmundur Hálfdánarson (*1956).

Londýn odmítá tento krok uznat a do oblasti posílá válečné loďstvo, které má za úkol chránit britské rybáře lovící v úrodných vodách kolem Islandu. Netrvá to proto dlouho, než začne docházet k prvním ostřejším střetům.

Rybářské lodě s plavidla pobřežní hlídky do sebe úmyslně najíždějí. Islanďané dokonce jednu britskou loď obsadí a zajmou její posádku.

První fáze konfliktu skončí v roce 1961 uznáním posunuté hranice výměnou za to, že v tomto pásmu budou moci britské lodě po tři roky lovit. 

Jedna oběť 

V 60. letech si Island projde ekonomickou recesí, jejíž důsledky si rozhodne vykompenzovat dalším rozšířením svého námořního teritoria. V září 1972 vláda oznámí, že zóna jejích vod nově sahá do vzdálenosti 50 námořních mil (asi 93 km) od pobřeží.

Opakuje se scénář z první tresčí války, ovšem tentokrát se věc neobejde bez oběti. Při srážce plavidla islandské pobřežní hlídky s britskou fregatou tragicky zemře islandský strojník.

Zabije ho elektřina ze svářečky, která mu po nárazu spadne do vody v zaplavené komoře, kterou právě opravuje. Vlády obou zemí se o rok později dohodnou na rozparcelování sporného území. 

Vítěz je jasný 

V roce 1975 krize dostoupí vrcholu, a to když Island vyhlásí nový limit – 200 námořních mil (340 km). Británie opět protestuje vysláním lodí a čeká, že ji zbylé západní země podpoří.

Stane se ale opak, Islanďané totiž začnou vyhrožovat vystoupením z NATO a uzavřením americké základny v Keflavíku. Američané proto Britům domluví, aby ustoupili. Malý Island se tak stává faktickým vítězem tresčích válek. Během nich protáhl své pobřežní vody 50násobně!