„Představte si, jak v jeden moment propukne tisíce požárů na rozloze čtyřiceti mil za každou shozenou bombu,“ prezentuje nadšeně Adams svůj velkolepý plán na půdě Bílého domu. „S netopýřími bombami bychom celé Japonsko v mžiku proměnili v hromádku popela, a to s minimálními ztrátami na životech!“ připomíná a v očích členů rady jde vidět výsměch i zájem.
Bombová pouzdra naplněná malými mexickými netopýry patří zcela jistě k nejzajímavějším počinům amerického vojenského výzkumnictví.
Jednalo se o tajný projekt, kdy mělo být využito biologických vlastností létajících savců jako zbraní k pokoření Japonska ve druhé světové válce.
Netopýři měli sehrát úlohu sebevražedných atentátníků, kdy se s napalmovou náloží na zádech uhnízdí na půdách v japonských městech, která v té době byla postavena převážně ze dřeva a papíru, a obydlí následně detonací zapálí. Plán to byl smělý. Problém ovšem spočíval v časové i finanční náročnosti projektu.
S plánem přijde zubař
Je prosincové odpoledne roku 1941. Ve světě zuří druhá světová válka, které se Spojeným státům prozatím daří vyhnout.
Postarší zubař Lytle S. Adams (1883–1970) zrovna jede domů z práce. „Přerušujeme vysílání, abychom vám přinesli mimořádné zprávy,“ zachrčí rádio. „Japonci zaútočili na Pearl Harbor!“ slyší Adams a je, stejně jako zbytek Spojených států, šokován.
Když v tom ho zaujme ohromné hejno netopýrů, jak vylétá z nedalekých Carlsbadských jeskyní (v Novém Mexiku).
Chvíli fascinovaně hledí na tisíce létajících savců, když se mu rozbřeskne v hlavě. „To je ono!“ zaraduje se a cestou vymyslí, jak tyto tvory využít k odvetě.
Když Adams plán předloží do Bílého domu, USA jsou již ve válce, a prezident jeho návrh schválí.
Dávka po tisíci
Jako nejvhodnější druh se ukáže být tadarida guánová.
Tento drobný netopýrek totiž dokáže unést až trojnásobek své vlastní váhy, létá v noci a před úsvitem se schovává do stinných dutin. Tadaridy navíc hibernují, takže v době spánku nepotřebují krmení ani žádnou péči.
Samotnou realizací projektu je pak pověřen americký chemik Louis Fieser (1899–1977). Ten zkonstruuje bombové pouzdro, které namísto trhaviny napěchuje celou tisícovku netopýrů. Každému z nich předtím na záda připevní batůžek s napalmovou náloží a časovačem.
Dle plánu se po shození bomby otevře padák, a zatímco se bude pouzdro pomalu snášet nad město, otevřou se přihrádky, netopýři vylétnou ven, uhnízdí se, a když dojde časovač – bum!
Vypálí základnu
Ozve se ohlušující rána doprovozená mohutným sloupem černého kouře a rozhoukáním poplachu. Ne, nejsme v Japonsku, nýbrž na americké letecké základně poblíž Carlsbadu. Právě zde se, za státní dotaci 2 milionů dolarů, testují netopýří bojovníci.
Při jednom z těchto pokusů se okřídlencům podaří uniknout z vyhrazeného prostoru a uhnízdit se přímo pod palivovými nádržemi. Neštěstí se předejít nepodaří a netopýři základnu vypálí do základů.
I přes tento karambol armáda stále věří v účinnost zbraně. „Její hlavní výhodou je to, že se může umístit v nepřátelských objektech bez vědomí jejich majitelů, čímž umožní nenápadně rozpoutat požár,“ zapíše si po jednom z testů v Utahu šéf výzkumného týmu.
Nahradí je atomovka
Probíhá další testování, nicméně v jedné ze zpráv o průběhu projektu si admirál Ernest King (1878–1956) povšimne, že nasazení do boje bude možné nejdříve v polovině roku 1945, tedy za více než rok.
To je v době, kdy počet mrtvých spojeneckých vojáků rapidně roste, příliš dlouhá doba. Projekt proto ukončuje.
Americké velení má navíc v rukávu mnohem efektivnější plán – projekt s krycím názvem Manhattan neboli vývoj jaderné bomby. V srpnu 1945 Spojené státy shodí dvě atomové pumy na japonská města Hirošimu a Nagasaki, čímž donutí Japonce ke kapitulaci.
Druhá světová válka v Asii skončí 2. září a projekt netopýřích bomb tak zůstane pouze kuriózním plánem jednoho postaršího dentisty.
