Jsou to již dva roky, co Marina Cvětajevová nedostala jedinou zprávu o svém manželovi Sergejovi a dceři Ariadně. Naposledy je viděla krátce před jejich odsouzením za údajnou špionáž. Žijí ještě vůbec?

Oba mohou být už dávno mrtví, nebo právě zažívat nepředstavitelná muka. S černými myšlenkami upjatými na ztrátu nejbližších si kolem krku utáhne oprátku. A pak vkročí do prázdna.

Zatímco životní dráhy mnoha slavných by se daly popsat jako „nahoru dolů“, osud ruské básnířky Mariny Cvětajevové (1892–1941) má téměř výhradně sestupnou tendenci. A náraz na dno je tím tvrdší, když je z pořádné výšky.

Budoucí básnířka se narodí do zajištěné a intelektuálně orientované rodiny. Otec je univerzitní profesor a matka klavíristkou. V dětství Marina procestuje s rodiči Evropu a později studuje na prestižní pařížské univerzitě Sorbonně.

Marinin život nabere nový směr, když potká přesně o rok mladšího armádního kadeta Sergeje Efrona (1893–1941). Své ano si řeknou v lednu 1912.

Dcera zemře hladem

Chvíli jde život jako na drátkách – ona píše a vydává básně, on dělá kariéru v carské armádě. Navíc se jim narodí i dvě dcery. Rodinnou idylu naruší v listopadu 1917 bolševická revoluce. Sergej se přidává k protibolševickému odboji, tzv.

bělogvardějcům, a Marina zůstává v Moskvě, kde pečuje o dcery. Občanská válka ve spojitosti s ekonomickými dopady první světově války a zemědělskou kolektivizací vyvolají v zemi hladomor, během nějž zemře jedna z dcer.

Celou tu dobu je Cvětajevové zakázáno ze země odjet. Povolení získá až v květnu 1922, kdy se i s dcerkou Ariadnou připojí v zahraničí k Sergejovi a spolu se vydají hledat nový domov.

V srpnu téhož roku zakotví v Praze, kde setrvají pár let a poté odjedou do Paříže.

Manžel kolaborantem?

Ani ve francouzské metropoli ale rodina štěstí nenajde. Sergejovi se navíc začne stýskat po rodné vlasti a „poupraví“ si i názor na bolševiky.

Aby si jakožto bývalý bělogvardějec režim naklonil, začne ve Francii působit v komandu sovětské tajné služby NKVD. Jeho prací má být i likvidace nepřátel bolševiků, kteří prchnou do západní Evropy.

Marina nemá pro manželovy sympatie k sovětskému režimu příliš pochopení a často mu pro ně spílá. „Maminko, nebuďte umíněná.

Vždyť budeme žíti svobodně,“ slyší často i od své dcery, která taktéž podlehla vábení hlasům z Moskvy, které rodině slibují v případě návratu beztrestnost. Cvětajevová nemůže věřit vlastním uším.

Konec jedné rodiny

Ariadna s otcem záhy skutečně do Moskvy odjedou. Matka s cílem udržet rodinu pohromadě je o rok později následuje. Brzy se však ukáže, že její nedůvěra v sliby Moskvy nebyly neopodstatněné.

Bitím a mučením Sověti Ariadnu donutí k tomu, aby udala svého otce jako „špiona a trockistu“ a mohli jej poslat do gulagu. Jakmile se v roce 1941 začne blížit německá armáda, Sergejovi, v obavě aby se nepřidal na jejich stranu, rovnou vpálí kulku do hlavy.

Cvětajevová o ničem neví a téhož léta je i se synem Georgijem převezena na území dnešního Tatarstánu. Zde zkroušena osudem páchá sebevraždu. „Odpusť mi, ale žít dál by bylo ještě horší.

Jsem vážně nemocná, toto už nejsem já… Řekni otci a sestře, jestli je někdy uvidíš, že jsem je milovala do posledního okamžiku,“ píše v dopise na rozloučenou synovi. Ten již ale vzkaz nevyřídí. Zemře v roce 1944 na východní frontě. Dcera Ariadna pak v gulagu stráví 16 let.