„Tak už je po něm?“ pomyslí si strážný a oko přitiskne k otvoru ve dveřích do sklepní hladomorny v Osvětimi. K jeho překvapení má téměř totožný výhled s tím, jaký měl včera, předevčírem i týden předtím.

Uvězněný kněz zde na podlaze pouze s blaženým výrazem mlčky sedí. Esesáci by ale rádi do kobky hodili další nebožáky a tak vězně po dvou týdnech bez jídla a vody usmrtí injekcí.

„Budete tu stát, dokud ho nenajdeme, nebo se někdo z vás nepřizná, že mu pomáhal!“ křičí zástupce táborového velitele, Karl Fritzsch (1903–1945) na seřazené vězně v Osvětimi.

Nebožáci stojí pod spalujícím sluncem celý den, mnozí z nich vysílením omdlí. Když se k večeru situace kolem údajného utečence nezmění, přistoupí Fritzsch k exemplárnímu potrestání. Namátkou začne ze zástupu vězňů vybírat oběti, které pošle do hladomorny.

Prstem ukáže i na jistého Francziska Gajowniczka (1901–1995), toho ale vyhlídka na smrt zlomí. „Moje nebohá žena a děti. Co budou dělat?“ běduje v slzách. Důstojník jeho slov nedbá.

Na koho však zapůsobí, je římskokatolický kněz Maxmilián Kolbe (1894–1941). K údivu spoluvězňů i esesáků se za Gajowniczka nabídne jako náhradník.

„Byl to šok naplněný nadějí přinášející život a sílu… Mocný paprsek světla v temnotě,“ popíše dojem z Kolbeho činu jeden z přeživších.

Kobka smrti

Bachaři ženou nešťastné vězně k bloku číslo 11, kterému se příznačně přezdívá „blok smrti“. V budově v jižním cípu tábora se mimo jiné nachází mučírna, formální soudní síň a je to také jedna ze zdejších cel, kterou nacisté přemění na první plynovou komoru!

V táboře je trest vyhladověním za útěk jiného děsivě běžný a ačkoliv je vězněným řečeno, že jsou zde drženi jako zástava za uprchlíka, „ve všech případech rukojmí zemřeli… V roce 1943 vedení tábora už způsob popravy vyhladověním využívalo méně často a později od něj zcela upustilo,“ píše se na internetových stránkách památníku a muzea Auschwitz-Birkenau.

Sají vlhkost ze stěn

V zatuchlé kobce je to právě Kolbe, kdo spoluvězňům vstříc kruté smrti poskytuje duchovní útěchu. Spolu se modlí, zpívají církevní písně.

Jak ale ubíhají dny a jejich síly slábnou, své modlitby už jen tiše šeptají – celou tu dobu nemají ani kapku vody či drobek chleba. „Ze zoufalství olizovali rosu z vlhkých stěn své hrobky a pili vlastní moč.

Jeden po druhém pomalu zmírali v agónii,“ píší v knize věnované příběhům o síle charakteru americký senátor John McCain (1936–2018) a jeho spolupracovník Mark Salter.

Žádný utečenec není!

Kolbeho vyrovnanost na Němce působí až děsivě. Pokaždé když otevřou celu, aby vynesli další mrtvolu, spatří kněze jak „uprostřed klečí nebo stojí a s radostným úsměvem jim hledí do očí“.

Nikdy si na nic ani slůvkem nestěžuje, naopak povzbuzuje v ostatních naději na to, že utečence jistě brzy chytí a oni budou volní. V tu dobu netuší, že ve skutečnosti z tábora nikdo neutekl.

Později totiž vyjde najevo, že chybějící vězeň nalezl smrt v nádrži společných latrín, kam se bez povšimnutí kohokoliv zřítil a zahynul.

Potřebují místo

Po dvou týdnech je Kolbe jediným živým či při vědomí. Nervózní strážní jsou sami zaskočeni jeho neutuchající vytrvalostí. Celu navíc potřebují uvolnit pro další odsouzence a proto rozhodnou, že Kolbeho usmrtí.

Když k němu přistoupí s injekcí jedovatého fenolu, sám jim podá ruku a zašeptá poslední modlitbu. Po vstříknutí jedu zůstane klečet a pak se odporoučí k Pánu. Jeden z táborových esesáků se později nechá slyšet: „Ten kněz byl opravdu velký člověk. Nikdy jsme neviděli nikoho jako je on.“

Článek vznikl ve spolupráci s Viasat Histor