„Další gratulant,“ pomyslí si Giuseppe Garibaldi, když po skončení svatebního obřadu přijímá gratulace. Namísto klasického blahopřání k „málo pláčům, zato hodně kudrnáčům“ však od neznámého obdrží anonymní dopis.
Z něj se dozví, že jeho novomanželka čeká dítě s jiným mužem. S nařčením ji ještě ten den konfrontuje, ale ta se nezmůže na zapírání. Je to tak!
Málokdo se tak zasadí o sjednocení italských zemí na Apeninském poloostrově jako Giuseppe Garibaldi (1807–1882).
Na začátku 19. století je tato evropská „kozačka“ protkána hned několika samostatnými ministáty, ale dosud chybí někdo, kdo by za ně dokázal pořádně zatáhnout, přivázat k sobě a na jejich vrcholu vykouzlil nerozpletitelnou smyčku.
Nelehkého úkolu se v roce 1834 zhostí právě Garibaldi. V čele stejně smýšlející skupiny vlastenců rozpoutá revoluci, ale zakrátko je nucen prchnout.
Láska mezi střelami
V roce 1835 zakotví v Jižní Americe. Zarputilého bojovníka proti zlovolné vrchnosti ale v sobě nezapře ani zde. Ihned se tu zapojí do snah malé Republiky Rio-Grandese osamostatnit se od brazilské nadvlády.
Během tohoto konfliktu se seznámí se svou první ženou, Anitou Marií de Jesus Ribeiro da Silvou (1821–1849). Zakrátko si řeknou své „ano“.
„Méně romantická část tohoto příběhu je, že Anita neváhala opustit svého umírajícího manžela, který byl zraněn v boji,“ píše italská novinářka Maria Paola Maciociová. Garibaldi to s ní ale nemá vůbec lehké.
Překvapivě je to právě Anita, kdo do jejich manželství přimíchává trochu té „itálie“. Na svého manžela ukázkově žárlí a v jednom kuse na něho tlačí, aby si oholil vousy a ostříhal vlasy, neboť s nimi se na něj ostatní ženy lepí jak uniforma na zpocená záda.
Válečná houpačka
Anita svého muže doprovází i na zpáteční cestě do Itálie, kam se Garibaldi vrací v roce 1848. Doufá, že poté, co se do čela Papežského státu dostal otevřeně liberální papež Pius IX. (1792–1878), půjde sjednocení Itálie o poznání snadněji.
Zde se ale Garibaldi osudově unáhlí, neboť do Říma vstoupí s ozbrojeným vojskem, tzv. Rudými košilemi. Vystrašený Pius nečeká až si z jeho mitry (papežské čepice) někdo udělá terč a volá si na pomoc francouzskou armádu.
Pak je to zase naopak italský zbojník, kdo nestíhá utíkat. Pár dní nato přichází další krutá rána. Anita nedaleko italské Ravenny umírá na malárii.
Období hledání
V následujících letech Garibaldi napne plachty a korzuje oceány. Trvaleji zakotví až roku 1856 v Londýně, kde se setká s nadanou pianistkou Emmou Robertsovou. Dokonce se zasnoubí, ale brzy zjistí, že se k sobě nehodí.
„Všude s sebou bere sluhy. Obědvá klidně tři hodiny. Jenom měsíc takového života by mě zabil,“ postěžuje si Ital. S Robertsovou přesto zůstanou důvěrnými přáteli.
Poté se sblíží i s anglo-německou spisovatelkou Elpis Melenou, ale vyhlídky na šťastný vztah si sám pokazí, když si během jejich známosti bokem upeče dítě se svou služkou Battistinou Ravello (1830–1906).
Podivný vzkaz
Garibaldimu už pomalu táhne na 60 let, když potkává teprve 18letou Giuseppinu Raimondi (1841–1918). Po sérii neúspěchů je mladice hrnoucí se do chomoutu vítanou změnou. Dne 24. ledna 1860 jsou sezdáni… Za pár hodin je však po manželství.
Ženich totiž záhy po obřadu obdrží psaní, v němž ho kdosi upozorňuje, že se jeho nová manželka ještě donedávna pelešila s jinými, přičemž s jedním počala dítě.
„Takovou urážku nedokázal skousnout a rozhodl se jít soudní cestou, která se však ukázala být delší a úmornější, než čekal,“ píše Maciociová s tím, že zrušení sňatku dosáhne až po téměř 20 letech!
Je to právě po této nešťastné epizodě, kdy Garibaldi odjede dobýt nejdříve Sicílii a poté celý Apeninský poloostrov.
Raději dojí kozy
Ke sjednocení Itálie dojde v roce 1861 pod rukama krále Viktora Emanuela II. (1820–1878) a ten na Garibaldiho zásluhy nezapomene. Nabídne mu celá panství a tituly, ale ten o žádná taková privilegia nestojí.
„Ze svých kořistí nikdy netěžil osobní prospěch. Nadále vlastnoručně dojil kozy a málokdy měl víc než jeden kus oblečení,“ píše o Garibaldově skromné povaze současný americký historik John P. McKay.
Jakmile je dobojováno, odstěhuje se na svůj ostrůvek Caprera při sardinijském pobřeží, ale ani zde si nedá se ženami pokoj. V pokročilém věku 73 let si vezme svoji pečovatelku a matku svých tří dětí, Francescu Armosino (1846–1923). Dva roky nato srdce italského revolucionáře přestane bít.
