Některé mýty a pověry se v průběhu času často potvrdí. Existuje také několik mýtů o lidském těle, kterým stále věříme. Jsou otisky prstů opravdu tak unikátní? Rostou nám vlasy a nehty i po smrti?

Mýtus 1: Unikátní otisky prstů

Všeobecně se traduje, že naše otisky prstů jsou jedinečné a žádní dva lidé člověk na světě je nemají stejné. Dá se ale tento fakt vědecky potvrdit? Nejstarší otisky se našly už na babylonských hliněných destičkách, pečetidlech a keramice.

Staří Babyloňané už si uvědomovali jejich jedinečnost a používali je místo podpisu. Pozadu nezůstávala ani čínská civilizace. Archeologové si všimli, že na čínské keramice jsou hluboce vtlačené otisky prstů. Podle vědců se už v té době jednalo o značku, identifikující výrobce.

Rozvod jen s otiskemČínský zákoník, který vznikl mezi lety 618 až 906, dokonce nařizoval, aby manžel požadující rozvod, připojil k dokumentu své otisky prstů – tím byl proces dokončen.

V Evropě se otisky začali lidé zabývat až v 17. století v rámci anatomického zkoumání těla. Největší pokrok přišel až v roce 1888 díky vědci a lékaři Henrymu Fauldsovi, který tvrdil, že každá osoba má zcela jedinečné otisky prstů.

Je všechno jinak?

Ve skutečnosti ale neexistuje žádný způsob, jak toto tvrzení potvrdit.

V roce 2005 přišel kriminolog Simon Cole z Univerzity v Irvinu v Kalifornii se studií, ve které podrobně popisuje celkem 22 známých případů chyb otisků prstů v historii amerického právního systému.

To znamená, že i na základě otisků prstů byli nevinní lidé odsouzeni za zločiny, které nespáchali. Proto ani otisky nejsou stoprocentní.

Mýtus 2: Máme pět smyslů

Vědci obvykle definují smysly jako senzory, kterými můžeme zjišťovat různé typy informací. Mezi naše základní smysly patří zrak, sluch, chuť, čich a hmat. S tímto pojetím smyslů přišel ve svém spisu O duši v polovině 4. století př. n. l.

slavný antický filozof Aristoteles. Toto rozdělení později převzali i středověcí učenci a renesanční umělci. S počátkem lékařského a vědeckého výzkumu pak ale tyto kategorie přestaly stačit.

Víc než pět smyslů

Vědci přišli s tvrzením, že máme ve skutečnosti něco mezi 20 až 30 smysly. A jedná se o životně důležité schopnosti. Patří mezi ně pocit rovnováhy, vnímání teploty, bolesti nebo smysl pro pohyb.

Obrovský význam má smysl, který pomáhá tělu udržovat hladinu hydratace. Bez něj bychom zemřeli žízní. Samostatnou zmínku si zaslouží smyslový orgán umístěný ve vnitřním uchu, díky jemuž jsme schopni udržovat rovnováhu a chodit vzpřímeně i poslepu.

Mýtus 3: Nehty a vlasy rostou i po smrti

Nehty nám slouží jako ochrana a prostředník přenosu tlaku na prsty z okolí, jelikož umožňuje okolní kůži lépe přenášet informace o dotýkaných věcech. Během života rostou rychlostí zhruba 0,1 mm za den, celá délka nehtu pak naroste za 6 až 12 měsíců.

U nohou je tento proces 3–4x pomalejší. U vlasů je celý proces rychlejší, každý den povyrostou o 0,2–0,45 mm.

Bez kyslíku není růst

Růst by byl možný pouze v případě, že by tělo produkovalo nové buňky, což je po skonu nemožné. Podle amerického soudního lékaře Williama Maplese tvoří základní podmínku pro růst tkáně hormonální výměna.

Ani u vlasů to není možné, jelikož k dělení buněk potřebují kyslík. A jakmile se srdce zastaví, přestane tělu dodávat kyslík a buněčné dělení uvnitř vlasových folikul se zastaví.

Mýtus 4: Spolknutá žvýkačka zůstane v těle 7 let

Už jako malé děti jsme slyšeli od rodičů, že spolknout žvýkačku se nesmí, protože se jinak přilepí na stěnu žaludku a zůstane v těle dalších 7 let. Původ tohoto mýtu bohužel nelze zjistit, jeho vyvrácení je ale celkem snadné.

Žvýkačky obsahují syntetické materiály a pryskyřici, která je pro naše tělo nestravitelná.

Nikde se nezastaví

Nedochází ale k situaci, kdy by se žvýkačka přilepila a nedokončila cestu trávicím traktem. Na tom má zásluhu hlavně naše peristaltika neboli pozvolný rytmický pohyb stěn některých dutých orgánů. Trvá to ale maximálně tři dny a žvýkačka je vyloučena ven.

Podle lékařů je naše tělo schopné vyloučit předměty až do velikosti mince, a nic se nestane.

Může nastat problém

Riziko by nastalo pouze v případě, že bychom polykali naráz nebo pravidelně, což by způsobilo zablokování trávicího traktu. K tomu došlo u jednoho chlapce, který neustále žvýkačky polykal.

V trávicím ústrojí se mu vytvořila lepivá substance, která zablokovala průchod ostatních trávených potravin, a musel na operaci.

Mýtus 5: Schopnost srolovat jazyk se dědí

Jazyk patří k důležitým orgánům našeho těla. Díky jeho velké ohebnosti umožňuje vytvářet širokou škálu zvuků, čehož lidé využívají hlavně při mluvení. Často se tvrdí, že se jedná o nejsilnější sval v těle. To se ale zatím nepodařilo prokazatelně potvrdit.

Jazyk také obsahuje mnoho chuťových pohárků, díky nimž rozlišuje základní chutě: slanou, sladkou, kyselou a hořkou. V posledních letech k nim přibyla chuť umami, která reaguje na kyselinu glutamovou nebo její soli – glutamáty.

Rolování jazyka

S jazykem můžeme také velmi hbitě hýbat, a dokonce ho rolovat. V roce 1940 totiž vydal genetik Alfred Sturtevant článek, v němž tvrdil, že má genetika významný podíl na schopnosti srolovat jazyk. Podle něj rodiče předávají stejnou schopnost svým dětem.

O 12 let později tuto teorii vyvrátil genetik Phillip Matlock, který porovnal 33 dvojic identických dvojčat.

Experiment na dvojčatech

Při tomto výzkumu zjistil, že u sedmi párů dvojčat došlo k tomu, že jedno jazyk dokázalo srolovat, zatímco druhé ne. Genetické informace tak nejsou v tomto případě rozhodujícím faktorem. I přesto je tento mýtus stále živý.

Například americký evoluční biolog John McDonald dostává e-maily od dětí, které se obávají, že jsou adoptované, protože neumějí srolovat jazyk jako jejich rodiče.

Mýtus 6: Nejvíce tepla uniká hlavou

Od malička jsme poslouchali, ať si chráníme hlavu nějakou pokrývkou hlavy, abychom neprochladli. Desítky let kolovala fáma, že téměř polovinu tepla, které naše tělo vyprodukuje, odchází právě hlavou. Ale odkud se informace vzala?

Mýtus vznikl v 50. letech minulého století, kdy americká armáda provedla studii, ve které chtěla zjistit, jak bude mít chladné počasí vliv na vojáky.

Důležitá pokrývka

Výzkumníci oblékli dobrovolníky do arktických obleků a pozorovali, jak jejich těla reagují na minusové teploty. Armádní studie dospěla k závěru, že vojáci ztratili většinu tepla hlavou.

Paradoxně ale nebrali v potaz skutečnost, že hlava byla jediná část hlavy, kterou neměli chráněnou.

O dvacet let později armáda dokonce vydala příručku pro přežití, kde zdůraznila důležitost pokrytí hlavy a upozornila, že tím dochází ke ztrátě 40 až 45 % tělesného tepla.

Pravda je taková, že teplo uniká tělem rovnoměrně a žádná část nemá při udržení tepla větší důležitost než jiná.