Zřejmě každý z nás v životě někdy zalhal nebo poznal osobu, která mu neříkala pravdu. Dá se takový člověk rozpoznat podle gest či neverbální komunikace? Dokážou ti nejlepší lháři ovládnout i to?

Podle amerického psychologa Roberta Feldmana patří lež mezi základní dovednosti, které jsme schopni se naučit už od nejútlejšího věku. Poprvé se tak děje již v 6 měsících života, kdy se malé dítě snaží svým pláčem upoutat pozornost blízké osoby.

Vědomě dítě poprvé zalže mezi 3. a 4. rokem a znamená to pro něj významný mezník v procesu zrání. Uvědomuje si tak vlastní jedinečnost a mění se povaha jeho světa.

Proč dětem neříkáme pravdu?

Lež patří mezi běžnou část našich životů. Rodiče využívají velmi často tzv. nepravou lež, jelikož děti nedokážou rozlišovat fantazii, sny a realitu. Nejedná se o záměrné lhaní a jde o součást přirozeného vývoje dítě.

Jako příklad se dá uvést víla Zuběnka, která nechává pod polštářem peníze, nebo víra v Santa Klause či Ježíška. Stejně tak používají rodiče část pravdy o tom, jak děti přicházejí na svět, jelikož by ji celou nepochopily.

Živý detektor

Na univerzitě v San Francisku provedli vědci výzkum na 13 000 lidech, zda dokážou odhalit lež. Těch nejlepších výsledků dosáhlo pouze 0,24 % z nich.

Jedním z nejznámějších živých detektorů lži je 48letý Australan Steve van Aperen, který dodnes pomáhá policii při řešení závažných trestných činů. Kromě toho přednáší a učí právníky, politiky a finančníky, jak lež rozpoznat.

Jak odhalit lháře?

Člověk, který nemluví pravdu, se může prozradit mnoha signály. Z dosavadních výzkumů však vyplývá, že neexistují žádná obecně platná pravidla, která by vedla k jeho úplnému odhalení. Existují ale určitě verbální i neverbální projevy signalizující lež.

Van Aperen je přesvědčen, že podstatou rozpoznání lži je kladení správných otázek. Podezřelí jsou také lidé, kteří odůvodňují a zdůrazňují svoje přednosti a používají výroky typu „mě můžete věřit“ nebo „já jsem poctivý člověk“.

Dostat lháře do úzkých

Abychom dokázali takového člověka odhalit, měli bychom podle odborníků vyvíjet tlak. Psycholog Aldert Vrij se domnívá, že je dobré dostat dotyčného do časové tísně, aby nebyl schopný vymyslet důvěryhodnou historku.

Lépe se takový člověk pozná, pokud ho již známe a víme, jak vypadá jeho obvyklé chování. I tak jsou šance na odhalení lži u běžného člověka poměrně nízké. Nepatrně lepší statistiku mají ženy, jelikož lépe rozpoznají řeč těla nebo intonaci hlasu.

Jiné dýchání

Lháři se dají poznat i z neverbální komunikace, pokud si jí pečlivě všímáme. Mezi první projevy, kterých si můžeme všimnout, je změna dechu. Když člověk nemluví pravdu, zvedá místo břicha pouze horní část hrudníku a ramena.

Může se také stát, že se mu budou nafukovat tváře, které při výdechu splasknou, aby dotyčnému pomáhaly nabrat více kyslíku a zbavit se tak napětí, které vzniklo lhaním.

Roztěkané tělo

Lhář se pozná tak, že častěji sklání hlavu, uhýbá pohledem a celkově se hrbí. Také sebou také při hovoru trhá nebo se naklání dozadu. Docházet může ale i k opačnému případu, tedy k naprostému „zamrznutí“.

Častým jevem takového člověka je zakrývání krku, jenž patří mezi nejzranitelnější část těla. Může se ho dotýkat, škrábat si ho či si popotahovat límec košile nebo povolovat kravatu. Mnohdy si lháři dávají ruce křížem před sebe jako gesto obrany.

Pravdu poznáš v očích

Ne nadarmo se říká, že oči jsou brána do duše. Proto ti, co nemluví pravdu, často přerušují oční kontakt a nepřirozeně často mrkají. To je hlavní známka přetvářky a klamu.

Zkušení lháři ale mohou používat zcela opačnou strategii, kdy se druhému upřeně a nepřirozeně dívají do očí a nemrkají. Tím se snaží druhého zastrašit nebo zmanipulovat předstíranou upřímností.

Pinocchiův nos

Určitě všichni znají pohádkovou postavičku jménem Pinocchio, kterému naroste při každé lži nos. Ve skutečnosti se tak opravdu děje. V nose se nachází citlivá tělíska, která se při vyšším krevním tlaku mnohem více prokrvují a začnou brnět. To má za následek, že se lidé při lži začnou nosu dotýkat a škrábat si ho.

Zakrývání úst

Nevědomě si také nervózní lháři okusují nehty a zakrývají ústa. Tím dávají najevo, že už nic nechtějí říkat.

To se stalo i v případu cyklistického šampiona Lance Armstronga, který si zakrýval ústa, když dostal během tiskové konference otázku na užívání dopingu. Zásadní je také úsměv.

Pokud se smějeme opravdu od srdce, zapojují se všechny svaly v obličeji, včetně oblasti očí.

Nejlepší obrana je útok

Dalším znakem usvědčujícím lháře, bývá zvýšená agrese, a gesta s ní související. Na rozdíl od pravdomluvného člověka dělá gesta rukama až poté, co promluví.

Když se ale cítí zahnaný do kouta, často opakuje položenou otázku, aby nemusel okamžitě odpovědět, a začne okamžitě útočit. Sám sebe obhajuje a vyčítá druhým, aby cíleně převedl řeč na něco úplně jiného.

Nadbytek informací

Spíše než neverbální komunikaci ale vnímáme slova, respektive konkrétní obsah vět. Podvodníci proto používají trik, při němž používají víc informací, než je třeba a na které se ho vlastně nikdo ani neptal. Účel je jasný.

Doufají, že dotyčný uvěří jeho řečem i zdánlivé upřímnosti. Mnohdy používají výplňková slova jako „hm“, „no“ nebo „že“ a věty typu: „Vnímáš mě? Slyšíš mě?“ Díky těmto frázím se chtějí ujistit, že je druhý na stejné vlně.

Změna v hlasu

Nejen obsah sdělení je důležitý k rozpoznání lháře. Pokud někdo začne náhle mluvit znatelně vyšším hlasem, může to předznamenat prvotní lež. Při nervozitě se totiž hlasivkové svaly stáhnou, což je reakcí na stres.

Příznakem může být i odkašlávání, jímž se dotyčný snaží ulevit si od stažení hlasivek. Když se dostane lhář do úzkých, může mluvit o něco pomaleji a dělat mezi větami pauzy.

Spontánní vs. vědomá lež

Vědci se pokusili porovnat mozkovou aktivitu při spontánních lžích nebo předem připravených výmyslech. U spontánní lži musí nepravdu nejprve vymyslet a udržet ji v paměti, aby si pamatoval i pravdu. U nacvičené lži si ji lhář musí pouze vybavit.

Podle psychologa Stephena Kosslyna se dějí u obou lží dvě různé aktivity. Během výzkumu se potvrdilo, že lhaní zaměstnává jiné oblasti mozku, než když říkáme pravdu.

Jistota v detektoru? Ne!

Jak tedy opravdu odhalit lež? Dnes jsou k dispozici tzv. polygrafy neboli detektory lži. Tyto přístroje zaznamenávají krevní tlak, dýchání, tep a další fyziologické funkce. Vychází tak z předpokladu, že když někdo zalže, dostává se do stresu.

Pokud pak po položení otázky dotyčný zakolísá, zvýší se mu tlak a je označen za lháře. Bohužel ani tato metoda není bezchybná.