„To, že byl špionem, je pro mě skoro nepředstavitelné. Neuměl totiž držet jazyk za zuby. Byl upovídaný jako holka,“ kroutí hlavou nad dobrodružnou minulostí svého otce Lucy Dahlová (*1965).
Roald Dahl (1916–1990) ale svou výřečnost naštěstí umí používat. Navíc má potřebné charisma a ve válce je jako doma. V uniformě pilota RAF si v boji s německými letadly připíše pěkných pár zářezů.
Jenže pak se málem zabije při nepovedeném nouzovém přistání, a ačkoliv se na chvíli za knipl ještě vrátí, pravidelné intenzivní bolesti hlavy ho nakonec odsoudí k životu na zemi. Tak se z letce stane špion.
Za britské zájmy
V roce 1942 se téměř dvoumetrový čahoun dostane pod křídla Koordinace britské bezpečnosti (BSC), tajné newyorské filiálky výzvědné služby SIS/MI6. Ta se počátkem 40. let snaží propagandou, vydíráním a špionáží zatáhnout Ameriku co nejrychleji do války, která zuří v Evropě.
Dahl sem dorazí v době, kdy už je sice úkol zdánlivě splněn, práce je tu ale pořád habaděj. Dál tu totiž funguje velmi silné hnutí za izolaci Ameriky od zbytku světa a její vystoupení z válečné vřavy, což jde samozřejmě proti britským zájmům.
Nasazuje vlastní tělo
Dahl a spol. mají proto za úkol tohle hnutí sabotovat, sledovat nálady ve Washingtonu a informace, nasbírané v nejvyšších kruzích, posílat rovnou na Churchillův stůl.
Za velkou louži odcestuje Dahl oficiálně jako asistent britského velvyslance Lorda Halifaxe (1881–1959). To, aby měl snadnější přístup k americké smetánce. A když k tomu přidá svoje osobní kouzlo, úspěch je prakticky zaručen. Však také kvůli němu neváhá nasazovat doslova vlastní tělo.
Pro Anglii!
Brzy totiž přijde na to, že nejlepší metodou sběru informací je sex.
Jasně, hraje sice tenis s viceprezidentem Henrym Wallacem (1888–1965), boxuje s Ernestem Hemingwayem (1899–1961), nikdy se toho ale nedozví tolik, jako když obšťastní manželku ropného magnátu a další bohaté a mocné paničky. Někdy je to ovšem pořádná dřina.
Kongresmanka a manželka vydavatele časopisu Time v jedné osobě Clare Boothe Luceová (1903–1987) je tak náruživá, že má Dahl po třech probděných nocích chuť misi vzdát. „Už prostě nemůžu!“ stěžuje si svým nadřízeným. „Musíš!
Pro Anglii!“ dostane odpověď. A tak se autor čokoládových dobrodružství malého Karlíka poslušně vrátí do ložnice.
